Musím se sebekriticky přiznat. Ještě nedávno bych dal ruku do ohně za to, že se prezident Václav Klaus nechce příliš podobat prezidentu „osvoboditeli“ T.G.Masarykovi. Když jsem pak před časem viděl na Internetu obrázek - fotomontáž našeho současného prezidenta na koni v „masarykovském posedu“ a v jeho prvorepublikové uniformě – jen hlava byla vlastně Václava Klause, ani mě to nepobavilo, spíše jsem to bral jako nepovedenou karikaturu. I proto, že čepice na hlavě Václav Klause nebyla „masarykova kšiltovka“, ale čepice vojáka Švejka z rakousko-uherské uniformy vojína 1.světové války.
Přesto trochu červíček už trochu hlodal a já jsem začal hledat, proč asi taková fotomontáž vůbec vznikla. Čím může Václav Klaus našeho prvního prezidenta výrazně napodobovat ? A ejhle! Přišel jsem na podobnost, která je doslova do očí bijící.
Není to ale skutečnost, že prezidenti přicházejí, jsou voleni, na své jedno nebo dvě funkční období, odcházejí …, a po čase se na většinu jejich činů obtížně vzpomíná. Přesněji! Národem jsou zpravidla „zapomínány“ jejich projevy, jejich zahraniční státní návštěvy, jejich udělené amnestie i předaná či obdržená státní vyznamenání.
S prezidentem se po delší době spojují jen jeho nestandardní, výjimečné aktivity, které mnohdy s výkonem prezidentské funkce přímo nesouvisely. T.G.Masaryk tak vešel do učebnic dějepisu spíše za svoji kritiku “nepravosti slavných rukopisů“ (Králodvorského a Zelenohorského) a následně pak proslul i vášnivou obhajobou odsouzeného židovského mladíka Leopolda Hilsnera - údajného rituálního vraha katolické dívky Anežky Hrůzové. Tulák a žebrák L.Hilsner byl, i na základě Masarykových výroků o nedostatečnosti důkazů, či o antisemitském pozadí procesu, nakonec v roce 1900 na čas osvobozen.
„Hilsneriáda“ se stala pojmem pro podobné procesy. A i dnes jsou schopni vést historici, soudní znalci a kriminalisté nelítostné debaty, jak to vlastně bylo. Událost z malé vesničky Polná na českomoravském pomezí, a vše co následovalo, je vzpomínáno téměř tak často jako úloha T.G.Masaryka v tomto příběhu.
A právě tady je ono „jádro pudla“. I Václav Klaus si určitě velmi dobře uvědomoval, že potřebuje jedno či dvě taková nadčasová témata. Je-li prvním z nich globální „oteplování“, nechávám na čtenáři – ale to druhé bije do očí!
"Kaplického“ návrh Národní knihovny" – to je ten pravý problém! To je místo, kde je třeba stanovisko prezidenta. Ať se na mě zlobí kdo chce, ale já pana prezidenta dokonce podezřívám, že to předpokládal. A proto zaujal tak nesmiřitelně nezapomenutelné a krajní stanovisko… .
Rozdíl mezi "činy“ prezidentů a architektů je časem neměřitelný. Státnické projevy a proslovy – byť jsou v danou chvíli sebe více významné, důležité i vtipné, upadají v zapomnění. Stavby architektů přetrvávají věky!
Václav Klaus se ukázal natolik prozíravý, že přesně vystihl pro své doslova neopomenutelné či přímo „nesmrtelné zviditelnění" přelomovou událost v architektuře, která se za jeho éry už nebude opakovat ! Ať už chobotnice na Letné, nebo jinde v Praze, bude stát či nebude, vždy vyvolá asociaci vzpomínek na obrovský ohlas, který její projekt způsobil. A ještě naši pra-pra-vnuci budou dojatě říkat - to je ten stavba, proti které byl pan prezident Klaus. To je ten pravý námět – i když poněkud „don quichotovský“… !
Pan prezident mohl mít sice na malou chvilku soupeře, ale nikoliv (při vší úctě k panu architektu Kaplickému ) tvůrce projektu, ale svého skoro jmenovce příjmením - herce a moderátora Jana.Krause, který vyhrožoval, že se v místě pro budoucí stavbu na protest proti stanovisku pana prezidenta přiváže provazem. Vhodnou chvíli ale propásl… ! Třeba nesehnal provaz.
