Prezidentské volby 2013 rozhodly: tato země je nejen pro starý

Okamžik zvolení Miloše Zemana prezidentem České republiky neúprosně letí do minulosti. Zatímco nový prezident jako starý kocour spokojeně otáčí se ve svém novém královském pelíšku a snaží se co nejútulněji do něj usednout, některé otázky související s průběhem a výsledkem voleb zůstali neožvaněné. Důležitým poznatkem pro mě je, že ve finálním utkání kandidátu na prezidenta v České republice zvítězil starý vytištěný životopis a prohrála digitální reklama. S trochou nadsázky a humorné představivosti, můžeme si představit voliče Zemana jako typickoubabovřeskoubabičku a voliče Schwarzenberga jako její vnučku-neokarlistku s přirostlým I-phonem k ruce.  

Americký model selhal?

Když George Orwell ve své slavné eseji „Politika a anglický jazyk“ předpokládal, že politika se stala „obhajobou neobhajitelného,“ byl také přesvědčen, že politika zůstane vyhraněným, i když zkorumpovaným způsobem komunikace. To, že by obhajoba neobhajitelného mohla probíhat jako druh zábavy Orwella nenapadlo. Ten se obával politika-podvodníka, nikoli politika-baviče.[1] Internetová reklama a propaganda v sociálních sítích se ukázala být funkčním nikoli však rozhodujícím nástrojem v procesu konstruování prezidentského obrazu Karla Schwarzenberga. Sám jsem si uvědomil sílu propagandy v sociálních sítích v okamžiku, kdy moje věčně připojená neteř mezí prvním a druhým kolem voleb naklepala do chatu: „strejdo, Karel je nejlepší.“ Této dívce je příliš málo let, aby rozuměla souvislostem, z nichž vycházeli jednotliví kandidáti. Je však dostatečně vyspěla na to, aby pochopila, že Karel je bohatý a hodný „cool-děda,“ který nikdy neodmítne a rád pobaví. Cool ale nebyl Karel, nýbrž jeho photoshopové zpracování ve streetartovém žánru, vytvořené jako pestrobarevná hyperbolizace fiktivní osobnosti Ministra zahraničních věcí. 

Jsem zcela přesvědčen, že účast Karla Schwarzenberga ve volbách se stane ukázkovým příkladem moci reklamního sdělení pro studenty všech oborů týkajících se médií a politického marketingu. Posuďte sami: vždyť muž, který nedisponuje žádnými tradičními nástroji, které by mu za jiných okolnosti umožnily vstup do druhého kola prezidentských voleb, pomoci dobře zpracované reklamní ofenzivy na internetu, vytvořil okolo sebe nimbus určitých vlastností a opravdové voličské hnutí.

I přestože volby nevyhrál, jeho bezprecedentní stručnost, jakýsi instantní ráz vyjadřování spolu se slušným oslovováním působily dojmem, že sedíme v luxusní francouzské restauraci a spolu se zkušeným politikem-aristokratem (který se zdá být ztělesněním našich ekonomických zájmu a pohledu na společnost) pojídáme ústřice. Ne všem ale ústřice chutnají. Ne všichni se cítí dobře, když za ně někdo platí vysoký účet. Mnozí panu Ministrovi poděkovali za dobrou večeří, roztěkaně se rozloučili a utekly domu, otevřeli ledničku a spravili si chuť po ústřicích utopencem a panákem slivovice.

Jinými slovy neútěšně nedůvěryhodný, nesrozumitelný a vzdálený českému srdci kandidát vsadil na to, že ve světě audiovizuálních a síťových médií se pod pojmem „politický úspěch“ skrývá schopnost disponovat obrazy, nikoli vládnout slovy. Tato domněnka ho ale v Česku zklamala. Sice se dostal hodně daleko, ale… stříbro je jen stříbro… "tak ať to příště zkóši ve Švýcarsku, třebas mu to vynde, ny?"

Triumf tradičního Zemana

Miloš Zeman se příliš nesnažil, choval se přirozeně a nikdy nepřestal kalit. Vsadil na své zásadité charisma a neprohrál. Tento muž si byl jistý svým společenským kreditem a viděl mnohem přesněji obrys svých voličů než jeho oponent. Mezí jeho politické trumfy bezpochyby patří důvěryhodnost, blízkost a srozumitelnost. Každý jeho projev měl obecný pafilosofický úvod, jeho dosavadní encyklopedické znalosti byly zcela dostatečné k tomu aby své protimluvné výroky (viz. otázka Benešových dekretů) opatřil filosofickou vložkou od Sartra, přesvědčivým historickým kontextem, politickou faktografii a podle mého názoru zcela populistickou sociologickou perspektivou. Miloš Zeman nezradil svou politickou image "staré prohnané celebrity, která sice je namočená v ledasčem, ale stále má jakýsi nadhled nad českým rybníčkem". Prokázal to v televizních debatách, které ale díky určitému způsobu moderování, víc připomínali jubilejní verzi AZ Kvizu než seriózní politickou besedu.

Důležité je se neubavit k smrti

Milošovci tentokrát zvítězili nad neokarlisty. Tak jako tak, budeme se bavit. Kdyby vyhrál Karel tak se řehtame jako koně tomu jak mluví. A když je tu ten Miloš tak budeme zvracet smíchy při pohledu na to jak je neustále na mraky. Přejí nám spolu s oblíbeným autorem, abychom v průběhu násedujících pěti Silvestrů při pohledu na novoroční projev prezidenta se neudávili kapří kosti a nepotvrdili tak skutečnost, že s médií se dá ale opravdu ubavit k smrti.

[1] Převzato z knihy Neila Postmana „Ubavit se k smrti“