(2) Umím derivovat, ale intimitě jsem se učil z porna

Druhá ze série filozofických úvah zaměřených na lidské tělo, mysl i duši, na organismy rostlinné i živočišné říše, na přírodu a její propojení v jednotu, které tvoří svými zákonitostmi celý vesmír a jíž jsme všichni součástí.

Milý (ne)vzdělaný čtenáři,

ono oslovení není mou snahou si hned v prvních slovech vylít svou vnitřní frustraci či tě jakkoliv kategorizovat. Spolu s nadpisem článku je to jen uvedení do děje, který bude následovat. Řeč je o vzdělávacím systému naší ctěné republiky, lépe řečeno o její povinné 9-leté části. Vzhledem k tomu, že již teď cítím, jaké myšlenky se mi derou na povrch, mohu předeslat, že půjde spíše o jakési vyjádření lítosti nad aktuálním stavem doplněné o kritiku, a to snad místy i tu konstruktivní.

Začněme se k jádru edukačního problému prokousávat od konce. Na čem je založen lidský život dospěláka? Jaká je jeho cesta a co za nástrahy na něj čekají? V čem takový život spočívá? Zkusím se prozatím vyhnout menšinovým a alternativním přístupům, protože, ač jsem mnohými fascinován a inspirován, společnost jako celek aktuálně není připravena je přijmout a začlenit do svých vzorců a mechanik. Běžného člověka mezi pondělkem a pátkem čeká každodenní osmihodinová pracovní směna, osmihodinový úsek volnočasového vyžití a osmihodinový spánek. V pracovní době je nejvyšší prioritou plnit přání a požadavky zaměstnavatele, ve volnočasovém vyžití se člověk oddává společenským a rodinným interakcím či individuálním aktivitám. No a spánek? Ten by měl efektivně sloužit k plnohodnotné mentální a fyzické regeneraci po dni uplynulém a přípravě na den následující. Obecně by se tedy dalo říct, že ve dni běžného člověka nacházíme faktory sociální (interakce s rodinou, partnerem/partnerkou, se známými, spolupracovníky, ale i lidmi dosud nepoznanými), ekonomické (jakákoliv práce s financemi vlastními či cizími), systémové (co od nás očekává zavedený systém, v kterém všichni žijeme, co nám umožňuje a co nám naopak zakazuje), fyzické (práce s vlastním tělem, jak jej při jednotlivých aktivitách využíváme a co vše s ním můžeme dokázat), mentální/racionální (práce s vlastní myslí a využívání jejího potenciálu v různých situacích), emocionální (jakým způsobem se projevují aspekty vnější, důsledek činnosti druhých, a vnitřní, výsledek působení naší mysli a těla, na naše emoce, prožitky). Je toho pochopitelně mnohem více a souvislosti jsou daleko komplexnější, ale pro naše principiální potřeby to bude stačit takto „stručně“.

A tady konečně může přijít ona slibovaná hana vzdělávacího systému, hip, hip, hurá.

Copak není hlavním úkolem vzdělávacího systému připravit mladého člověka na život, který jej s velkou pravděpodobností čeká? Naučit jej poznat své schopnosti, své limity, ukázat mu, jak s tím vším efektivně pracovat ke spokojenosti jeho vlastní ale i jeho okolí. Neměl by úspěšný absolvent povinné školní docházky umět účinně využívat svou mysl a své tělo, pracovat se svými emocemi, být láskyplným, naslouchavým, empatickým partnerem/partnerkou, rodičem či potomkem, pokorným zaměstnancem či zaměstnavatelem, soucitným a nápomocným cizincem, ale ze všeho nejvíce šťastným a soběstačným jedincem? A co taková finanční gramotnost, stravovací návyky, schopnost kvalitní regenerace a rekonvalescence? V neposlední řadě kdy byla vedena snaha k naučení se hlubšímu sebepoznání k plnému využití vlastního potenciálu pro všeobecné dobro?

Býval jsem nedobrovolným premiantem ve většině stádiích své akademické cesty a za svůj největší úspěch považuji to, že jsem většinu nabiflovaných věcí ze své hlavy konečně vypustil. A popravdě? Je mi nepopsatelně lépe. Kdy naposledy se tě na ulici někdo zeptal na letopočet bitvy u Lipan nebo chemické názvosloví organických součenin? Jak jsi obstál, když na tebe vybafnul strážník Policie ČR zpoza křoví a chtěl po tobě vypočítat gravitační konstantu pro Neptun? A co zaměstnavatel, když se tě onehdá ptal na rozmnožování trepky? Nebo spočívala jedna z namátkových kontrol tvých profesních podřízených ve výpočtu hodnoty tangens 60°?

V České republice se rozvodovost pohybuje okolo 50 %, každá šestá žena má zkušenost s domácím násilím, 20 % lidí pravidelně užívá antidepresiva, přes 70 % mužů a 50 % žen trpí obezitou, 36 % lidí je závislých na nikotinu, 17 % konzumuje denně nebo obden alkohol. Přesto je český vzdělávací systém zaměřen především na znalost tisícileté evropské historie, chemické reakce a názvosloví, členění těla a vývojové stádium živočichů, s kterými se patrně v životě nikdy nesetkáme, nebo operace s komplexními čísly.

Společnost se posouvá raketovým tempem a všude je toho tolik, že nepokládám za moudré tvrdit, že nic z výše uvedeného by nemělo být předáváno mladším generacím. Ale ruku na srdce, celých 9 let povinné školní docházky a žák není o nic kompetentnější při vedení vlastního života, pobytu v tomto systémovém prostředí, vztahu k sobě samému, ale i k dalším blízkým a cizím lidem, nenaučil se laskavějšímu či pokornějšímu přístupu. Negativní myšlenky se i nadále hromadí, to ústí v nepříjemné emoce, což vede ke kompenzačním a „záplatovacím“ mechanismům, jako konzumace nezdravého jídla, alkoholu, užívání antidepresiv, nikotinu, drog, nadměrné vyhledávání a uspokojování sexuality či vybíjení vzniklé frustrace na okolí.

Neshledávám příčinu problému v samotných učitelích či ředitelích škol. Vidím zásadní nedostatek v „architektech“ vzdělávacího systému a školních osnov, v jejich zaslepenosti, laxním přístupu, zkostnatělosti a pravděpodobně i v tom, že i oni vzešli z tohoto nezdravého edukačního systému, z kterého se vyváže jen pár šťastlivců.

Za Marie Terezie bylo zavedení povinné školní docházky požehnáním a obrovským přispěním k rozvoji jedinců, ale i rozkvětu společnosti jako celku. Dnes už je to jen smutným lpěním na přežitých stereotypech, ukázkou úpadku mechanismu předávání znalostí a zkušeností či nesmyslnou kategorizací žáků na dobré a špatné na základě testování jejich schopností plnit absurdity.

Před nedávnem jsem narazil na článek o plánovaném zavádění výuky „wellbeingu“ (ten výraz jen mlčky přejděme, někdo si zkrátka jen neuvědomil, že se to ve školních osnovách či mediích dá označit i vhodnějším, a hlavně českým ekvivalentem…) ve školách. Za mě konečně nějaká změna k lepšímu, ale buďme alespoň v začátcích realisté. Může vás naučit kopat do míče někdo, kdo se v životě nesetkal s fotbalem? Školské osnovy přicházejí „tam shora“, kolik skutečných protagonistů „wellbeingu“ se tam nachází? A kolik je těch, budoucích vyučujících takového předmětu, co zákonitostem „wellbeingu“ podřídili svůj vlastní život a skutečně mu rozumí? A co když se nakonec ukáže, že pro skutečný „wellbeing“ by bylo na místě vyškrtat ze školních osnov celou řadu nesmyslných požadavků?

Je vůbec v moci systému přijít s revolučním řešením, pro které zároveň není podpora široké veřejnosti? Ve finále jsme jakousi součástí tohoto systému všichni, každý jedním dílkem skládačky, a my všichni se podílíme na tvorbě, přijetí či konstruktivních změnách, proto k tomu všemu v prvé řadě sami přistupujme s pokorou a vírou v transformaci správným směrem. Nespoléhejme na vzdělávací systém, že nám poskytne vše potřebné pro úspěšný, naplňující, ale hlavně radostný život. Naše společnost se nachází v informačním věku, kde je znalostí několikanásobně více, než dokáže jedinec pojmout, a díky internetu je má každý na dosah. Uvědomme si, že ve své podstatě je naším nejdůležitějším obydlím naše tělo, tvůrčím aparátem pak naše mysl (a pro duchovně smýšlející jakýmsi základním stavebním kamenem našeho života duše) s tím, že naše emoce jsou jen přirozeným důsledkem stavu těchto elementů. Co smysluplnějšího a efektivnějšího bychom mohli pro svůj radostný a naplňující život udělat než naučit se zacházet s tím, čím jsme byli obdařeni?

„Zajímavý paradox lidského ega: člověk pramálo rozumí principu života, o co tady vlastně jde a kam by to vše mělo směřovat. Přesto je s prachbídným porozuměním sebe samého prvotřídním kritikem okolního světa.“ - Vernead