Šikana jako běžná záležitost...

Zvykli jsme si na to, že je šikana součástí naší společnosti. Je běžné, že dochází k šikaně ve školách, na pracovištích nebo doma. Běžně se pak také stává, že učitelé nebo nadřízení šikanu neřeší. 

Žijeme od malička v situaci, kdy po příchodu do školy riskujeme to, že můžeme být obětí šikany. Pokud je dítě něčím odlišné od ostatních, zákonitě přitahuje větší pozornost spolužáků. Jakmile jsou spolužáci efektivní dravci, poté může nastat výrazný teror.

Stejná situace se nám může přihodit také na pracovišti a co teprve například u policie. Sebevražda mladé policistky na Frontexu Kristýny Litomerické v poslední den dvouměsíční mise ve Varšavě budí mnoho otázek a emocí. Nejvíce podivnou otázkou z celé situace je také to, proč policistka vykonala tento čin v poslední den své mise, a proč se samotná policie více nezabývala psychickým stavem své kapitánky a téměř rok úmrtí tajila? Evidentně zde není něco v pořádku. Je na místě, aby se celá tato situaci znovu prošetřila.

Vraťme se ale k pojmu šikany jako takové. Často se stává, že ve třídách na základních školách dochází k šikaně mezi dětmi. Je běžné, že skupinka dětí šikanuje jednotlivce, kterého si vybrala. Oběti pak nezbývá nic jiného, než se někomu svěřit. Ale... Pokud se oběť svěří a nedostane se jí porozumění, pomoci a ochrany například ze strany třídního učitele, pak se jedná o naprostou katastrofu. Může totiž dojít k tomu, že příště už se oběť nesvěří nikomu, protože zjistí, že je to zbytečné. Běžně se také stává, že odpovědí učitelů na šikanu ve třídě bývá věta v duchu: Šikana zde byla, je a vždy bude. 

Pokud se od dětských let pohybujeme v tomto prostředí, kde je šikana běžnou záležitostí a učitelům ve školách je daný stav jedno, pak se není čemu divit, že tento přístup se nám pomaličku dostává komplexně do celého systému naší společnosti.

V tomto případě je však nutno prohlásit: Absolutní selhání systému. Jak je možné, že se více neřeší šikana právě na podobných policejních misích? Evidentně někdo k tomuto hrůznému činu kapitánku dohnal. A policie? Zameteme vše pod kobereček, ať si zachováme hezký a čistý obrázek. Pomáhat a chránit? Ne. V tomto případě toto heslo neplatí. Případ by se měl znovu řádně prošetřit. Je nutné začít více monitorovat psychický stav policistů obzvláště na takovýchto misích a více už nedovolit likvidaci kvalitních mladých pracovních sil.

A pokud se vrátíme do škol. Šikana není normální a běžná. Nepatří do škol, ani na pracoviště a ani do rodin. Je to upírání lidské svobody, je to ničení lidské hodnoty a důstojnosti. Je nutné učit naše děti, že není normální ubližovat druhým a to už v raném dětství. Zdravé osobnosti pak vyrostou z lidí, kteří mají úctu k druhým. To je budoucnost naší společnosti.

Věra Adamusová