Vzhůru do přírody !

Vzhůru do přírody! A je to znovu tady. Jaro. Pro děti doba školních výletů a výjezdů do přírody. Pro některé rodiče období průvanu v peněžence a úvah o nutnosti těchto školních akcí. Začalo to v březnu. Odcházela jsem ráno do práce, oči na hodinkách, hlavu plnou myšlenek na to, co nesmím zapomenout. "Mamí..... počkej!" Syn se řítí chodbou. "Nemám zaplacenou školu v přírodě." Na zjišťování podrobností není čas. Rychle vyndavám z peněženky dva tisíce a s poznámkou o odpoledním pohovoru s potomkem vyrážím ze dveří.

 
O pár týdnů později si vzpomínám, že se blíží doba odjezdu. Kdy, kam, co s sebou? Škola je nad věcí, stejně jako moje zlatíčko. Žádné písemné informace nebudou, tak sháním, kde se dá. S nevalným úspěchem. Musí stačit, že vím kdy, tuším kam a starost co s sebou spadá do oblasti výmluvného řčení studentstva "To neřeš!". Dobrá, i tak mám starostí dost. Nechávám to koňovi, pardón, synovi.
Den před odjezdem slavíme Den dětí a tatínkovy 45.narozeniny. Poklidné večerní posezení na zahradě mi trochu kazí myšlenky na prázdnou tašku v cestovatelově pokoji. Přes opakované ujistění, že má všechno připravené se ukazuje, že přílišný optimismus nebyl namístě. Do jedenácti hledáme ponožky ( "Asi jsem je nedal vyprat, no."), bundu s dostatečně dlouhými rukávy ("To je do Krkonoš zbytečný!"), náhradní boty ("Nejsou mi všechny malý?") .......Snad to dospí zítra v autobuse. Už jen zvládnout ranní chaos a konečně za výletníkem zapadla vrátka. To je klid!
Omyl. Na stole zůstala náhradní pláštěnka. Snad nebude tolik pršet. Prší. Nedočkavě čekám na večerní telefonát. Ale nevím, zda mám chválit nebo proklínat věk mobilů. První večer. Není tu na pokoji televize. Druhý telefonát. Mám všechno mokré, netopí se, neschne to. Třetí hlášení. Dneska je hezky. Učíme se. Musíme, protože jsme dva dny v dešti poznávali okolí. Čtvrtý hovor je bleskovka. Nemám kredit. Rychle volám zpět, pak dobíjím synův přístroj. Přece se neošidím o další jobovky. Kam zmizelo za tři dny dvě stě raději nepřemýšlím. Co to bude dnes? Nezklamal. Došly finance. Má ale kartu a zítra jedou na výlet, tak snad...Chyba lávky. Nové hlášení. Spořitelní bankomat nenašel, do jiného karta nešla.
Čekám na poslední volání. Ještě jednu noc a jsou doma. Marně přemýšlím, jak jsem já před lety mohla přežít na škole v přírodě bez mobilu a platební karty. Dva týdny jsem maminku neděsila večerním přehledem pohrom, přesto mám dodnes hezké vzpomínky.
Je jiná doba. Ale králíka na smetaně a knedlíky si zítra rád dá. Alespoň něčím mu udělám radost. Pak snad už nebudu tolik v mínusu za nedostatky ve vybavení na týdenní poznávání krás naší vlasti. No kdo jiný může za málo bot na přezutí, nízký kredit na mobilu a špatný odhad nezbytně nutného množství financí. Tak ještě udělám jahodový dort a všechno bude zapomenuto.
Alespoň do doby, kdy se chodbou rozlehne volání :" Mamí.....!"