Poučení z cesty vlakem : Frajer to má za čtyři.

Bydlíme v domku. Starším, po prarodičích. Kdo je na tom podobně ví, že je stále co opravovat. Jenže pokud není člověk založením domácí kutil nebo, jako v mém případě, chybí fyzické předpoklady, začne hledat řemeslníka. Brzy zjistí, že se jedná o vymírající živočišný druh. A pokud některého zázrakem dostane přes vlastní práh, není ještě vyhráno. Zanedlouho možná začne litovat, že si toho odborníka se zlatými českými ručičkami pustil domů.

Do minulého týdne mi bylo divné, že mám většinou negativní zkušenosti s přestavbou našeho domu. Jen namátkou. Zedník vsadil okno nakřivo, muselo se vybourat. Eletrikář zapomněl zakreslit plán rozvodů, takže je při každé další úpravě hledáme. Instalatér připravil vývod na kohoutek u vany tak nízko, že bychom ji museli zapustit do země. Topenáři nesvařili v jednom místě  trubky u radiátoru, ložnice se mi začátkem prosince změnila v bazének. Barvoslepý malíř považoval signální zelenou za hráškovou a jen velmi nerad maloval pokoj znovu.
To všechno jsem přičítala své mimořádné schopnosti přitahovat katastrofy. Ovšem jen do minulé neděle. Bylo krásně, vyrazili jsme na výlet. S Českými drahami si člověk užije nejen zpoždění, náhodou bylo jen čtyřicet minut, ale i legraci. Ve vagónu jsme byli jen já se synem a parta mladých, putující na vodácký tábor. Mám zkušenosti s podobnými spolucestujícími, proto jsem tušila, že bude legrace. Byla. Parta se teprve seznamovala, nastoupili nejspíš stanici před námi. Vyslechli pokyny vedoucího a pak začali mluvit o sobě. Nešlo neslyšet. Celkem přirozeně začali o škole. Tak jsem za chvíli věděla, že jedeme se studenty středních škol a odborných učilišť ve věku sedmnáct a osmnáct let. Oč rozmanitější bylo jejich studijní zaměření, o to jednotnější byl jejich přístup k získávání vědomostí. Jistě, něco asi přidali, aby byli zajímavější. Podstata ale zůstala. Mít jedničky není normální, dvojky nosí šprti, trojka je pohoda a frajeři to mají za čtyři. Čím větší botu stvořili na praxi, tím větší to byla sranda. A kdy že se začnou učit? No přeci pokud by hrozil vyhazov nebo před maturou. Známky jsou k ničemu, podstatný je "to lejstro".
V podobném duchu uběhla hodinka jízdy a já pomalu začala chápat, že za neblahé zkušenosti ( nejen ) s řemeslníky nemůže jen moje neschopnost sehnat toho správného odborníka. Nechtěla jsem domýšlet, kolik katastrof mě ještě čeká, pokud mají podobný názor i někteří studenti vysokých škol. Vlastně zubař mi před časem vytrhl jiný zub, na očním přehlédli synovu alergii a napsali mu špatné kapky, projektant namaloval schodiště na opačnou stranu než byl vchod do domu....
Vím, že se mění vztah lidí k hodnotám, ale přesto raději věřím, že podobný postoj ke studiu není převládajícím úkazem. Vždyť mnozí se chtějí vydat pracovat za hranice. Tam se bez kvality a profesionality určitě neobejdou. Vyučující ne vždy mohou žáky a studenty nějak zásadně ovlivnit. Ovšem jak se zajímají o práci svých dětí rodiče? Nebo jsem opravdu tak nemoderní, když po svých synech vyžaduji uspokojivé školní výsledky? Pokud ano, tak mají smůlu. Musí se smířit s nemoderní maminkou. Možná mi jednou dají za pravdu, že to nebylo zbytečné.
A my všichni si jen můžeme přát, abychom v životě co nejčastěji spolupracovali s lidmi, kteří si vybrali povolání, které je opravdu baví. Pak, doufám, cílem jejich snažení nebudou jen peníze, ale i dobrý pocit z kvalitně odvedené práce.