Dva dny v křižovatce Anglie

Minulý týden mne zodpovědnost k výběru správné školy k mému terciálnímu vzdělávání zavála do britského města číslo 2 - Birminghamu. Vzhledem k ne úplně vyhovujícímu letovému řádu, jsem zde nakonec strávil místo jednoho odpoledne, celé dva dny a měl jsem tak možnost ukousnout špetku z birminghamského jablka.

Selfridges BuildingAdam Novák

Už při rolování na místním letišti jsem pochopil, že mne nečeká žádné monokulturní město. A to zejména po spatření obrovského letadla pakistánských aerolinií stojícího u letištního terminálu, jehož cestující nám poté při odbavování dělali po dlouhou dobu společnost (to jsem ještě netušil, že se po příjezdu do hotelu z televize dozvím zprávu tajných služeb, že se podle všeho do Británie dostalo na 20 Pakistánců vycvičených Al-Kajdou s cílem ehm... roznášet kolem sebe štěstí). Při čekání na spoj z letiště na metro, mne pak potkala jedna z nejbizardnějších situací v životě, kdy se dva tihle "Pakistánci" spolu bavili -česky- o tom, kdo strávil více let v pasťáku a za co. Po chvíli přemýšlení, co kouzelného jsem kurnik snědl, že rozumím jiným jazykům, když v našem low costovém spoji neměli ani cukr do čaje, jsem pochopil - že stojím tváří v tvář českým romům, zmírajícím hospodářskou krizí a utlačovaným modrobolševickou vládou - na výletě po Velké Británii. 

Ještě před odletem jsem si vyhledal základní informace o městě, ve kterých mimo jiné stálo, že Birmingham sice nemá metro, ale jezdí tam tramvaje, které tak trochu plní funkci podzemky. Nemusím snad popisovat, jak jsem byl překvapený, když taková jedna "tramvaj" přijela na nástupiště s nápisem Pendolino Virgin na přídi (českým pendolinem jsem nikdy nejel, ale minimálně podoba z fotek tohle skutečně připomínala) - mno holt jinej kraj jinej mrav... a jinej standard MHD.  

Ještě tentýž večer jsme si prošli centrum města, které je z velké části relativně nově postavené, vzhledem k notnému poškození při četných bombardováních za druhé světové války.  Naštěstí se tato zkáza vyhnula, dle mého názoru, asi nejhezčí budově, kterou jsem měl za ty dva dny možnost vidět - místnímu muzeu, postavenému (doufám) v době viktoriánské, obsahujícímu velké množství exponátů nejen z historie města, ale části z dědictvi celosvětové kultury, prezentovaných, jak jinak něž interaktivní formou, která dokázala strhnout mé zaujetí málem i pro sekci ruský porcelán (!). 

Další den jsme se věnovali hlavní náplni cesty - dni otevřených dveří jedné z  místních univerzit, čímž nebudu více zatěžovat. Za zmínku stojí maximálně velmi zajímavá forma lákání studentů - na pestrý noční život ve městě a obstojné množství hospod přímo v areálu. No řekněte, není to lepší než poslouchat počet  vyhozených za semestr? Mne tahle škola teda učarovala! 

Odpoledne jsme pak navštívili jednu z nejstarších částí Birminghamu, tzv. Bullring, kde se od pradávna odehrávali různé trhy a na jehož místě dnes stojí jedno z největších obchodních center v Evropě, jehož část - Selfridges Building (na obrázku) - navrhovala firma Jana Kaplického. Nutno podotknout, že tato stavba patří z jeho portfolia k těm nejvíce oceňovaným. Večer jsme pak prošli známou čtvrť Jewellery Quarter, která názorně ilustruje, proč se Birminghamu říkávalo město tisíce řemesel. Stovky domů z pálených cihel se sotva viditelnými nápisy lákajícími do podniku zabívajícího se tím či oním. Dnes z nich velká část jeví opuštěný dojem, přičemž jejich sešlé tmavé vzezření, doprovázené tradičním sychravým počasím, je čas od času přerušeno světlem z útulně vypadající taverny - no prostě pravá anglická romantika.

Pro ty, kteří by Birmingham chtěli navštívit - letenka nejmenovaných aerolinií stojí 3 500,- pokud pojedete téměř nazí, bez věcí, bez jídla, bez luxusního salónku a s on-line check inem. Letadla jsou zatím plná pouze britskými alkoholovými turisty, doporučuji tedy tyto statistiky začít vyrovnávat. Stojí to i na dva dny za to!