Mírumilovná islamizace

Často se dnes probírají násilné aspekty migrační krize, hromadné znásilňování, zvýšení hrozby terorizmu…, což ovšem nezřídka zakrývá mnohem subtilnější skutečnosti, o kterých se moc nemluví.

Politická korektnost se začala drolit, pokud jde o ony násilné aspekty, ovšem, pokud jde třeba o aspekt populační, tam se „průlom“ ještě zdaleka nepodařil. Zdaleka nejde o to, že by někdo organizoval „dobytí Evropy dělohami muslimských žen“, jde jednoduše o to, že pro drtivou většinu muslimů je stále klasická a velká rodina opravdovou hodnotou, o což nás dekadentně-konzumní styl myšlení, podporovaný různými tzv. „humanisty“, neomarxisty a fundamentalistickými společenskými liberály, již dávno připravil. Samozřejmě, různí islamističtí politici toho využívají všelikými tvrzeními, že kupř. „každá správná muslimská rodina má mít aspoň čtyři děti“…, ale to není podstatné. Pro muslimy, a myslím pro běžné muslimy, kteří nepodporují džihádisty ani nesympatizují s radikálními směry typu wahhábizmus či salafizmus, jsou děti „požehnáním“, tak jako dříve i pro nás, dokud jsme se drželi tradičních hodnot, kdežto pro nás (v současnosti) jsou děti čím dál víc chápány jako „ekonomická zátěž“, byť se máme přece jen líp, než třeba Turci, Jordánci, Maročané…, a to nemluvím o zemích jako Irák nebo Sýrie.

Další komplikací, a to se týká opět většiny oněch běžných (nefundamentalistických) muslimů, je zákaz pro muslimské ženy – vzít si za manžela člověka jiné víry, nebo „nedej bože“, rovnou ateistu.

Citace

???? ????????? ??????????? ?????? ???????? ? ????????? ??????? ????? ??? ??????? ????? ?????????? ? ????????? ??????? ????? ??????? ? ????????? ????? ????? ????????? ????????????? ????????? ? ??????????? ??????? ???????? ?????????? ?????????????

Neprovdávejte dcery své za modloslužebníky, pokud tito neuvěří; a věřící otrok je věru lepší než modloslužebník, i když se vám tento více líbí. Takoví lidé vás zvou do ohně pekelného, zatímco Bůh vás zve do ráje a k odpuštění, s dovolením Svým, a objasňuje znamení Svá lidem - snad si to připomenou! (Bekara:221)

Konec citace

Z muslimského pohledu je to v podstatě opatření k tomu, aby případný nemuslimský manžel nezpůsobil, že děti z tohoto manželství budou vychovány k jiné víře. Podle šaríi je to otec, kdo má hlavní slovo ve výchově dětí.

Proto si můžeme snadno všimnout, že u smíšených párů, z nichž jeden je muslim a druhý nikoli, je z drtivé většiny muslimem manžel/partner, a žena je ta, která muslimkou není. Proto spousta muslimských rodin žijících v Evropě stále „drží ženy doma“, nemají zájem, aby se příliš vzdělávaly v jazyce hostitelské země, aby se stýkali s lidmi mimo vlastní komunitu, což logicky vede ke vzniku „dobrovolných muslimských ghet“. Často se také stává, že rodina svou dceru provdá do nějaké vzdálené muslimské země, místo toho, aby si vzala, třeba i finančně dobře zajištěného, hodného a milujícího Němce, Švéda, Francouze nebo Čecha. A pak v rámci slučování rodin tento nový manžel zažádá o občanství hostitelské země své nové manželky.

Toto jsou hlavní příčiny, proč by i bez další migrace postupně a nezadržitelně rostl podíl muslimské populace v Evropě, hlavně té západní. Osobně si nemyslím, že kdyby v nějaké zemi EU začali muslimové tvořit dejme tomu třetinu populace, že by tu hrozilo zavádění trestů typu kamenování či sekání končetin. Ale nesporně by docházelo k postupnému nahrazování prvků naší kultury a našich zvyků těmi islámskými. A také by dřív či později došlo k zásadním změnám právního systému v takové zemi. Např. by se mohla snížit věková hranice pro uzavření sňatku třeba na 14 let, zakázat prodej alkoholu, vepřové jen ve „vyhrazených“ restauracích a obchodech pro „nevěřící“, možná by se prosadilo povolení mnohoženství, velmi by utrpělo naše školství, do nějž by islám pronikal stále ve větší míře, a také svoboda slova, kdy jakákoli významnější kritika islámu by byla brána jako „urážka Alláha“, za což by byly nepodmíněné tresty vězení. A tato rizika já osobně považuji pro sebe jako příslušníka české národnosti za existenciální hrozbu pro svou osobní svobodu žít svým vlastním životním stylem a veřejně hlásat své skutečné názory!

Kontrolní otázka závěrem – kolikrát jste se setkali se jménem a příjmením (myslím u potomků muslimských přistěhovalců), typu Werner Ahmetoglu, Henry Mohamadi, Mathilda Khalil, nebo třeba Václav Salmán, ve srovnání třeba s případy potomků slovanských emigrantů – Heinz Polacek, James Dvorak, Jean Navratil a podobně? Samozřejmě, že takové případy existují (výjimka potvrzuje pravidlo), ale kolik jich je, ve srovnání s těmi potomky přistěhovalců, kteří třeba i ve třetí generaci pojmenovávají své děti Ahmed, Hassan, Recep, Sadiq, Emine, Roserin, Rašída, zkrátka podle země původu, nikoli podle země, kde skutečně trvale žijí???