Kolik procent muslimů je ochotno udat známého připravujícího teror?

Souhlasím s tím, že velká většina muslimů nejsou přímo teroristé nebo jejich aktivní pomahači. Ovšem už nikdo neřeší, kolik jich je ochotno udat jiného muslima (džihádistu) nemuslimským úřadům.

A v tom je právě „jádro pudla“. Pokud Čech nebo třeba Ital zjistí, že jeho soused připravuje teroristický útok nebo teroristům napomáhá, tak většinou, aspoň předpokládám, bude mít tolik rozumu a půjde ho udat, bez ohledu na jeho náboženství. Jenže u silně kompaktních menšin existuje něco jako skupinová loialita: „Vím, že děláš něco, co nemáš, ale protože patříš do party, tak jako bych o tom nevěděl.“

A mám velmi vážné obavy, ač to nemohu dokázat „tvrdými daty“, že velká část muslimů v nemuslimských zemích takto smýšlí. Sice oni sami nepůjdou „vést násilný džihád proti nevěřícím“, ale už nebudou příliš „nadšeni“, když by měli udat na „nevěřící“ policii svého souvěrce, který se násilného džihádu aktivně účastní. Zkrátka, „člen party“ je důležitější než skupina „nečlenů party“, kteří možná přijdou o život, protože „soukmenovce přece neudám“. Záměrně používám tyto obecné termíny, protože to není o nějaké „muslimské genetice“, ale spíš o jakémsi „klanovém přemýšlení“, které je vlastní různým „partám“, sektám či totalitně řízeným politickým stranám/hnutím.

A co horší, podezřívám politickou korektnost z toho, že i kdyby tak někdo učinil, i sama policie bude hodně opatrná, než dopředu zakročí, aby nebyla obviněna z „rasizmu“, „xenofobie“ či „islamofobie“. Vždyť i lidé s muslimských zemí, kteří odešli na západ, zřekli se islámu a stali se jeho kritiky, jsou osočováni různými multikulturními „mudrlanty“ z „islamofobie“ a nevím čeho.

V naší zemi dokonce existuje případ umírněného pokrokového muslima, který si dovolil promlouvat do vlastních řad…, a byl peskován organizací Hatefree culture! Níže odkazuji na jeho vlastní článek k tomuto:

Otevřený Dopis pro Organizaci HateFree Culture

Takže…, pokud se bude stále jen „plácat“ o různých „fobiích“ a „nenávistích“…, místo aby se dalo muslimské komunitě najevo, že pokud chce být společností brána jako „bezproblémová“, měla by se aspoň z části být schopna vypořádat s těmi svými příslušníky, kteří jí tu pověst kazí, a ne jen alibisticky říkat – to já ne, to ten druhý, já nic, já muzikant…, tak se nikam nepohneme a bude přibývat toho hněvu, napětí a násilí na obou stranách.

A to není o nenávisti ke komukoli, to je o zákonech lidské a skupinové psychologie, resp. O zásadách zdravého rozumu!