Internetové diskuze – jak oddělit zrno od plev

Často se stává, že někteří lidé na sociálních sítích mrknou na nadpis článku a okamžitě soudí, aniž by se namáhali přečíst aspoň pár odstavců a pochopili kontext, v němž to a ono bylo řečeno.

Pak nastávají úsměvné situace typu: jeden článek nadepíšu např. „Raději pod Čínou než pod radikálním islámem“, jiný zase „Ti či oni tu zavádějí cenzuru jako v Číně“. A za chvíli se dočtu: „Tak ty nevíš, čí si, tady Čínu vychvaluješ a támhle ji haníš.“ Samozřejmě, kdyby si dotyčný přečetl „celý kontext“, pochopil by, že Čínu nehájím, jen říkám, že tamní režim považuji za přijatelnější než třeba režim v Saudské Arábii.

Nebo něco napíšete, dáte si s tím práci, včetně zdrojů, a nějaký „chytrolín“ záměrně vytrhne půlku věty nebo odstavečku, který se mu hodí, ocituje ho bez ohledu na souvislosti, a tímto způsobem se snaží celý článek očernit jako „jeden velký blábol“. Další způsob je chytit se nepodstatného detailu, případně i skutečné nepřesnosti/omylu, který je ovšem celkově podružný (např. si spletete název mezinárodní úmluvy, v níž je to a to zakotveno, ovšem podstatné je, že to skutečně zakotveno v mezinárodním právu je).

A samozřejmě „nejjistější metodou“ je vykašlat se na jakoukoli logickou argumentaci a uchýlit se k osobním urážkám, nadávkám, zesměšňování…, ale to je známá věc. Takovými lacinými triky „bojují“ na sociálních sítích ti, kterým nejde o dobrání se pravdy, ale kteří chtějí za každou cenu toho druhého „sejmout“ a ukázat, jaký je to s odpuštěním „vůl korunovaný“ a oni jací jsou „frajeři“.

Nepíšu to zde proto, abych si „viléval srdíčko“, spíše mi jde o to ukázat, podle čeho se dají rozeznat jednotlivé typy diskutujících, a tedy i jejich důvěryhodnost. Vždycky je potřeba se soustředit ne jen na to, co je řečeno/napsáno, ale za jakých okolností je to řečeno. Často je mi vyčítáno, že moje diskuzní příspěvky a komentáře jsou dlouhé. A je to pravda, ovšem právě proto, abych pojal věc v celém kontextu. Je velmi jednoduché mrknout na první dva řádky nějakého textu a okamžitě napsat odsuzující komentář…, a když to udělá deset či dvacet lidí, tak to již udělá „ten správný“ dojem – nazval bych to virtuální lynčování. A jak ho poznáte? Tak, že budou povětšinou chybět jakékoli kloudné a rozumné argumenty, proč je to či ono „blábol“ či „nesmysl“, příspěvky budou velmi krátké, expresivní, budou obsahovat málo slov, ale za to hodně vykřičníků či negativních smajlíků.

Potom je také dobré rozlišovat, zda člověk diskutuje povrchně skutečně s úmyslem někoho shodit, nebo prostě jen reaguje ve spěchu, což je, aspoň z mého pohledu, poměrně omluvitelné, i mně se to nezřídka přihodí. Ale to se dá jednoduše poznat. Když člověku, který si ve spěchu přečte nadpis a reaguje, zdvořile a nenápadně vysvětlíte onen kontext, tak to pochopí a diskuze už pak probíhá ve věcné rovině. Naopak ten, který vás chce „sejmout“, si holt najde jinou „mouchu“, nepřesnost, neobratnost či věty vytržené z kontextu, které pak využije k vaší dehonestaci, příp. k dehonestaci autora článku, který komentujete či sdílíte.

Osobně se mě urážky a fauly na sociálních sítích dotýkají jen málo (už jsem si zvykl), ovšem jde o to, využít čas strávený nad internetovými diskuzemi co možná efektivně – nemá smysl přesvědčovat někoho, kdo nechce slyšet nic kromě své vlastní pravdy, kdo neřeší obsah a pravdivost, ale zda je mu osoba autora sympatická či nesympatická…, na druhou stranu je třeba umět se tvrdě bránit, pokud vám nějaký „chytrý záškodník“ šikovně mířenými fauly odlákává jiné lidi, kteří chtějí diskutovat slušně a věcně – pro takovéto „troly“ nemám žádné pochopení, zvlášť když útočí ve skupinách (jako sršní roje).

Schopnost umět si vybrat, komu svůj „diskuzní čas“ věnujete a u koho seznáte, že nemá smysl se s ním o tom či onom vůbec bavit, může ušetřit hodně zbytečné námahy. Věřím, že alespoň některým čtenářům tento článek pomůže se lépe v problematice internetových diskuzí orientovat.