Škoda, že jste se nenarodil o několik desetiletí dřív.

To, že cítíte nenávist, je patrné z každého vašeho blogu.

Život v nenávisti, pocit štěstí nepřináší.

Poněkud mi není jasné, proti čemu vlastně brojíte. Pokud odmítám nenávist, pak musím odmítat i nenávist k muslimům. Pokud chci zachovat respekt k odlišným názorům, tak bych logicky musel zachovávat respekt i k názorům oněch nenáviděných "sluníčkářů", ne?

Až na to, že respektem se ohání nejvíce sluníčkáři.

Dalo se to napsat ve dvou větách.

"Jak může někdo nenávidět? Něco takového prostě nenávidím!"

Zamyslete se nad tím, jestli neděláte to samé.

Víte, já s Vámi tak dalece nesouhlasím.

Jsou politické názory, které v mých očích vylučují přátelství s příslušným člověkem.

Za totáče jsem se seznámil s dívkou, která během našeho vztahu podala přihlášku do KSČ. Pod jinou záminkou jsem ze vztahu vycouval. Pro Vás to možná je nedostatek tolerance k jinému názoru, ale pro mne byla politika tehdejší KSČ spojena se schvalováním sovětské invaze z roku 1968 (a to jsem natolik shovívavý, že nepíši o politických procesech v 50. letech, protože v roce 1985, kdy se stalo to, o čem jsem tu psal, už to KSČ měla alespoň trochu vyřešené. Nadále sice tvrdila, že puč v únoru 1948 byl Vítězný únor, avšak nad těmi procesy přeci jenom už jako takž pořádek udělala, avšak náhled na sovětskou invazi z roku 1968 byl tvrdý a jednoznačný.

Vztaženo na dnešní dobu: Mohu tolerovat odlišnost v názoru na to, zda Rusové měli být připuštěni na olympiádu to Ria, či nikoli. Z ani jednoho z těchto názorů neprýští krev nevinně usmrcených lidí nebo hrubé narušení svrchovanosti mé vlasti.

Ale kde už krev teče, jako teče při současných teroristických činech v Německu a ve Francii a jako tekla v prvních dnech sovětské invaze v roce 1968, nebo kdy už dochází k hrubému násilí proti mé vlasti, jako tomu bylo v již zmíněném srpnu 1968, tam už tolerance z mé strany být nemůže a člověku s opačnými názory sice neublížím, nadále se s ním zdravím při náhodných setkáních na ulici, prohodím s ním i pár slov "Jak se máš?", "Co děláš?", "Nevíš nic o Zbyňkovi? Já už jsem ho nejméně dva roky neviděl?", ale přátelství nebo partnerský svazek, popřípadě dokonce manželství (nyní mluvím o tom roce 1985, kdy má tehdejší partnerka podala přihlášku do KSČ)nepřipadají v úvahu.

Situace je dnes horší než na "normalisačního" komunismu. Tehdy totiž bylo možno navštívit okresního vedoucího tajemníka KSČ nebo krajského vedoucího tajemníka KSČ a kajícným rozhovorem s ním docílit zastavení mediální štvanice a kádrového pronásledování. Dnes to možné není, jakmile se na Vás zaměří, nemáte šanci.

"Ovšem nestačí nad tím plakat, takoví lidé bohužel byli, jsou a budou..., co mě ovšem mrzí, je, že takovýchto lidí přibývá skoro geometrickou řadou." Když vás to mrzí, tak proč děláte to samé?

Asi proto, že mu to nedochází.

,,Ano, cítím nenávist"

Obava,nesouhlas, STRACH a odpor. Pakliže se toto vše koncetruje do nenávisti, je ,,vymalováno". A nenávist k nenávisti je ,,jen" další stupeń ,,maleb". Asi by to chtělo spíše ,,chladnou hlavu". ,,Buditelská ekvilibristika" s emocemi je ovšem ,,silný nástroj". Jen s chladnou hlavou jí lze vzdorovat