A stále ten Tibet, aneb má někdo právo žádat po občanech marné oběti?

Hlavní problém vidím v tom, na jedné straně si umět přiznat pravdu bez ideologických nátěrů (ať už pro či protitibetských), na straně druhé pochopit, že politika je pro realisty, nikoli pro „filozofy“.

1. pokud jde o nepřikrášlenou pravdu – když se řeší např otázka, zda byl Tibet (těsně před jeho anexí Čínou) „otrokářským státem, kde se vypichovaly oči“…, myslím, že je to docela možné. Ovšem když se řekne „A“, mělo by se říci i „B“. Jakou odpovědnost za tento stav nese současný dalailama? Pokud vím, tak v době okupace byl velmi mladý a jen krátce u moci, před tím dlouho vládli „regenti“. Pro mě je tedy podstatné, jestli tyto zděděné poměry chtěl změnit k lepšímu, a pokud ano, jestli po krátkou dobu, kdy byl „u moci“, bylo v jeho reálných možnostech dosáhnout výrazné reformy politicko-společenského zřízení v Tibetu.

A pak je tu ještě „C“ – jaké byly poměry, pokud jde o násilí tehdejší státní moci vůči obyvatelům, v samotné Číně v období, kdy se v Tibetu možná sekaly ruce a vypichovaly oči. Pokud vím, tak anexe proběhla snad někdy v roce 1950, což byl počátek Maovy komunistické vlády v Číně, a jak známo, právě v těchto fázích bývají totality podobného charakteru nejbrutálnější a nejrepresivnější (v Rusku po říjnové revoluci či u nás po únoru 1948). Takže, u koho byla „větší pravděpodobnost“, že bude tehdejší státní mocí (rok 1950) potrestán krutým násilím, mučením, zmrzačením nebo trestem smrti? U tehdejšího „průměrného“ Tibeťana nebo „průměrného“ Číňana?

Podle mého osobního názoru by nejspíš dnešní Tibet, zůstal-li by samostatným státem, na tom mohl být podobně jako současný Bhútán. Tj. jestli chci posuzovat, zda je čínská anexe Tibetu pro jeho obyvatele z dnešního pohledu spíše přínosem nebo neštěstím, musel bych si odpovědět na otázku, zda je „lepší“ politicko-společenské zřízení v současném Bhútánu či v dnešním Tibetu pod čínskou nadvládou. A to s laskavým dovolením přenechám každému čtenáři, protože si netroufám k tomuto vyslovit jednoznačný soud.

1. Politici se musí chovat zodpovědně a respektovat povinnosti vůči občanům, které zastupují. Může být ušlechtilé, pokud se jako soukromá osoba dobrovolně rozhodnu obětovat se pro nějaký vznosný ideál – a je úplně jedno, jestli jsou to lidská práva v Tibetu nebo třeba svět bez hranic, kde jsou všichni navzájem k sobě tolerantní, kde si nikdo z nikoho nedělá legraci, aby ho náhodou neurazil, a kde spolu všechny rozmanité kultury a náboženství v míru a vzájemném respektu skvěle vycházejí. Jenže nikdo nemá právo něco takového vyžadovat po svých voličích!!! Nemá morálnní právo zatáhnout svou zemi do sporu s Čínou jen kvůli tomu, aby ukázal, jak „dobře to s Tibetem myslí“, v situaci, kdy skutečné velmoci, včetně USA, Velké Británie a drtivé většiny států EU, uznávají „politiku jedné Číny“ a s dalailamou se jejich představitelé scházejí pouze neoficiálně, což znamená, že jakákoli morální gesta vůči Tibetu, ať by byla sebe víc z principiálního hlediska oprávněná, by na reálnou situaci v Tibetu neměla sebemenší vliv, zato by mohla mít vysoce negativní vliv na naše obchodní vztahy s Čínou, což by zemi a jejich občanům nijak nepomohlo.

Jedinou výjimkou, kdy by bylo možno dle mého mínění považovat za politicky ospravedlnitelná i taková morální gesta ze strany představitelů země, která by občany v nějakém smyslu mohla negativně postihnout, by byl jasný mandát velké většiny veřejnosti, jak se říká, „jít do toho“. Typickým případem takového jednání jsou dilemata, zda se v případě vojenského ohrožení vlastní země bránit, nebo se podrobit – např. v našem případě diskuze kolem mnichovských událostí z roku 1938. Ale mám upřímně velmi silné pochybnosti, že by třeba i jen těsná většina občanů Čr byla pro výrazné zhoršení zjm. Obchodních vztahů s Čínou kvůli tomu, aby se naši vrcholní političtí představitelé mohli oficiálně setkávat s dalailamou, když je mnohem „výhodnější“ přistoupit na to, že takováto setkávání mohou probíhat soukromě, čímž nebudeme čínskou stranu tak „dráždit“. Neslyšel a nečetl jsem o jediném relevantním průzkumu veřejného mínění k tomuto tématu, ale vzhledem k současnému naladění ve společnosti se domnívám, že velká většina lidí je spíš pro dobré (a pro nás přínosné) ekonomické vztahy s Čínou, už proto, že veřejnost si je dobře vědoma, že desetimilionová zemička to, jak se říká, sama (ani se slovenským prezidentem pospolu) „nevytrhne“.