Przemyśl - centrum potenciálního euroregionu

Mám prostě slabost pro regiony, kde mezi sebou soupeřily jednotlivé identity a nacionalismy. A zejména v tom případě, kdy nějaký ten region protne jakási umělá hranice.

Jsou to pak zajímavé laboratoře, kde lze pak zkoumat důsledky onoho rozdělení a pozorovat snahy vypořádat se s minulostí. Halič, přesněji Červená Rus.

Přemyšl je dnes pouhým okresním městem, což naprosto nekoresponduje s významem tohoto města v minulosti.

Nějaké osídlení se zde snad nacházelo už za Velké Moravy. Načas území dokonce kontrolovaly Uhry či Čechy. Zcela bezpochyby zde pak existovalo sídlo za Kyjevské Rusi. Té občas kontrolu nad oblastí vyrvalo Polsko, aby nakonec Rus získala oblast zpět. Několikrát.

Po jejím rozpadu byla Přemyšl jedním ze sídelních „měst“ Haličsko-volyňského knížectví. Byť z knížectví vzešlé království Rusi nakonec mělo centrum jinde. Ve Lvově. Již tehdy snad Přemyšl (či jeho část) obdržela magdeburská městská práva.

V polovině 14. století ale oblast ovládlo Polsko. To znamenalo pro město definitivně potvrzení městských práv, přičemž se stalo jedním z nejvýznamnějších v Ruském vojvodství. Jakožto centrum Přemyšlské země.

Po staletí bylo pevně spjato s osudy Koruny království polského a posléze Nejjasnější republiky polské (I. Rzeczpospolity).

Ve středověku zde žili vedle sebe Němci, Poláci, Rusové (přesněji Rutheni/Rusíni), Židé, Arméni i Češi. Pestrost se v novověku částečně vytratila asimilací Němců a Čechů do polskojazyčného prostředí a zánikem arménské komunity.

Byť zase přibyla pestrost náboženská. K řimskému katolicismu, judaismu a pravoslaví přibylo v roce 1596 uniatství (řecký katolicismus). To zde na haličské poměry soupeřilo s pravoslavím nezvykle dlouho. Až do konce 17. století, kdy poslední pravoslavní ve městě přistoupili ke katolické církvi.

V polovině 18. století tvořili 55,6 % obyvatel Židé, 39,5 % římští katolíci (Poláci) a 4,8 % řečtí katolíci (Rutheni/Rusíni/Rusové). Poslední jmenovaná skupina naprosto dominovala na okolním venkově.

V roce 1772 se celá oblast Ruského vojvodství ocitla v rámci Haličsko-vladiměřského království pod kontrolou Habsburků. To bylo po roce 1804 začleněno do Rakouska a po roce 1867 do Rakousko-Uherska (v rámci Předlitavska).

Město se nakonec vyvinulo v třetí nejvýznamnější město Haliče. Hned po Lvovu a Krakově. K tomuto postavení napomohlo zejména přebudování Přemyšle na vojenskou pevnost. Přemyšl se tehdy kromě toho proslavila zejména výrobou dýmek a zvonů.

V poslední třetině 19. století, a na počátku století dvacátého, již bylo město plně zasaženo polským i ukrajinským národním obrozením. Své spolky, školy a organizace zde zakládali nejen Poláci, ale i Ukrajinci. A jako jinde v Haliči i zde v tom ukrajinském sehrála roli řeckokatolická církev.

V roce 1910 tvořili 46,8 % obyvatel římští katolíci (Poláci), 29,7 % Židé a 22,2 % řečtí katolíci (Ukrajinci). Ti stále dominovali na okolním venkově.

Během první světové války pevnost obléhali a nakonec dobyli Rusové. A Mikuláš II. se dočkal toho, čeho se později dočkal Putin. Zjistil, že Ukrajinci opravdu nejsou Rusové. Řeckokatolický biskup Czechowicz ruského cara odmítl přivítat a raději se nechal uvrhnout do domácího vězení, kde nakonec i zemřel.

Na konci války se město stalo jedním z center střetů mezi jednotkami formujícího se Polska a Západoukrajinské lidové republiky. Celá oblast nakonec připadla Polsku.

Polský režim zde následně zavedl nekompromisní polonizační politiku, což dalo za vznik ukrajinským nacionalistickým organizacím, které se často uchylovaly k teroristickým metodám či násilnostem.

Sčítání z roku 1931 dokazuje změnu poměrů. 63,3 % obyvatel bylo římskými katolíky (Poláky), 29,5 % židy a pouze 7 % řeckými katolíky (Ukrajinci). Byť polské sčítání lze brát s rezervou. Právě jako doklad polonizačních snah na území Kresů v období II. Rzeczpospolity.

V roce 1939 tvořili Poláci 48,8 % obyvatel, 33,9 % Židé, 13,3 % Ukrajinci, 3,7 % polonizovaní Ukrajinci a 0,2 % Němci.

Následovala druhá světová válka. Likvidace židovské komunity ze strany Němců, Sovětů i místních kolaborantů. Čistky, střety, umělé stanovení hranic mezi Polskem a SSSR po druhé světové válce, další střety, další čistky a nakonec ona nechvalně proslulá Operace Visla, kdy k vysídlení do SSSR či na nová polská území na západě stačilo být pouze řeckým katolíkem nebo pocházet ze smíšené rodiny. A následovalo dosidlování Přemyšle a okolí, původně toť součástí Kresů, již pouze etnickými Poláky. Ti zde přicházeli z území, co připadlo po roce 1945 Ukrajině a SSSR. Tedy opět z Kresů.

Dnes je město z drtivé většiny polské, okolí rovněž. Řeckým katolíkům se však vrátily dva kostely. A ukrajinská komunita v nových podmínkách se opět rozrostla.

Před dvěma týdny jsem byl naopak pro změnu v římskokatolické katedrále ve Lvově, centru polské menšiny v tomto ukrajinském městě, kde byla tehdy výstava k dějinám místních Poláků.

Snad někdy v budoucnu zmizí ty hraniční přechody. A bude to tu opravdu plnohodnotná laboratoř pro vypořádání se s minulostí a obnovení historických vazeb. Laboratoř pro přihlášení se ke společné identitě regionu i k jeho historii. Podobně jako Těšínsko či bývalý Landkreis Ratibor ve Slezsku. Bez hranic, které zůstanou jen v hlavě s úkolem je překonat.

Povinná informace: autorem veškerých fotografií jsem já osobně, nacházejí se rovněž na mém Facebooku a Instagramu