Kyjeve, kam patříš?

V prosinci jsem si udělal výlet do Lvova, přičemž jsem celou dobu přemýšlel nad tím, že jsem stále ve střední Evropě, byť v rámci ní naprosto nejvíce na východě, co vlastně můžu být.

Přesto zde, již nezpochybnitelně v Evropě východní, mám pocit, že se teprve nacházím na oné tektonické desce. A to doslova. V mnoha ohledech.

Kyjev. Ona matka ruských měst. Onen ruský svět. Co je vlastně onen ruský svět? Proč by na něj mělo mít Rusko patent? A patří do něho stále Kyjev?

Ach ano. Ono osídlení území Kyjeva Slovany mezi 5. a 6. stoletím, následně ustanovení státní moci varjažskými nájezdníky ve století devátém. Varjagové – Vikingové ze severu. Přijetí pravoslavného křesťanství z Konstantinopole.

Tehdy byl Kyjev centrem pravoslaví ve slovanském světě – centrem obchodu, kultury, architektury, vzdělanosti. S kontakty jak s Římskou říší (Byzancí), tak se střední a západní Evropou.

Onen staroruský stát rozkládající se od dnešní Ukrajiny přes Bělorusko až hluboko do Ruska. Centrum v Kyjevě. Po Moskvě ani vidu, ani slechu.

Ruský stát se však ve 12. století rozpadá, aby nakonec ve 13. století jeho fragmenty naprosto rozdrtili Mongolové. I Kyjev byl tehdy téměř zničen a vylidněn. Ono už ve 12. století při drobení ruského státu se ono těžiště přesouvalo jinam.

Na západě Lvov, na východě Vladimir, Suzdal, Pskov, Novgorod. A ano. Moskva. Ta přejala nakonec otěže v boji proti mongolské Zlaté hordě, přijala onen úkol sjednocení velké části ruského území. Jenže ona Zlatá horda mentalitu Moskvy a ruského světa tvrdě poznamenala.

Samoděržaví. (Nejen) politická mentalita Moskevské Rusi zůstala de facto mongolskou. Neustálá snaha expandovat území, autokracie, izolace a po pádu Konstantinopole i jakýsi izolovaný pocit exkluzivity. Moskva coby Třetí Řím, jiná civilizace než Evropa.

A Kyjev do tohoto světa již rozhodně nepatřil. Nejdříve je třeba zmínit, co se dělo na západ od něj. Na západě Ukrajiny existovalo Haličsko-volyňské knížectví (jednu dobu i království, samo sebe nazývajícím se královstvím Rusi), které mělo určitou dobu vliv i bezpochyby na tehdy již daleko slabší Kyjev.

Centrem tohoto knížectví byl Lvov. Knížectví si dokázalo udržet jistou nezávislost i vůči Mongolům, byť ve 14. století je toto území porobeno Polskem.

Lvov získává po vzoru středoevropských a západoevropských měst městská práva, stává se centrem Ruského vojvodství, je vystaven kolonizaci a kulturnímu i náboženskému vlivu ze střední a západní Evropy. Směrem zde má obchodní vazby. Směrem tam vedou obchodní stezky. A není jediným takovým městem v oblasti.

Postupně je polonizován a šlechta na zdejším území je plně polonizována a pokatoličtěna. Rutenština a pravoslaví jsou spíše záležitostí venkova. I ten je však právě pod vlivem polských feudálů, úřadů a zákonů.

Zdejší dění a podmínky jsou zcela odlišné od toho, v co se vyvinulo Ruské carství – nástupnický stát Moskevského velkoknížectví.

Polsko samoděržavím nebylo. V dalších staletích čím dál více začalo připomínat právě něco naprosto opačného. Čím dál více spělo ke slabé moci panovníka a silné moci šlechty. Která si nakonec i panovníka volila. A tvořila 10 % obyvatelstva.

Odlišný byl vývoj na větší části dnešní Ukrajiny, kam spadal i Kyjev. Kromě Polska tehdy posiloval i jiný státní útvar. Litva. Ta ve 14. století expandovala z území dnešní Litvy přes celé území Běloruska až na střední Ukrajinu i západněji ležící Volyň.

Expandovala i na území Kyjeva. A to zcela s jiným průběhem než předvedlo Polsko.

Ono litevské „staré nezměníš a nové nezavedeš.“ Litevští panovníci si počínali spíše jako sjednotitelé území staré Rusi než jako jeho dobyvatelé. Vnímali se jako panovníci „litevských a ruských zemí.“ Odděleně řečeno.

Zdejší ruská pravoslavná šlechta měla stejná práva, postavení a privilegia jako šlechta litevská. Rutenština byla jedním z jazyků Litvy. Nikoliv jazykem venkova. Mluvíme o celé dnešní (nejen) střední Ukrajině, Volyni a Bělorusku.

Po uzavření Krevské unie v roce 1385 mezi Polskem a Litvou (personální unie) se litevští vzdoropanovníci často opírají o rutenskojazyčnou pravoslavnou šlechtu. Litva přijímá definitivně římský katolicismus, to se však týká pouze litevské části.

Litevská římskokatolická šlechta častokrát spolupracuje se zdejší ruskou pravoslavnou šlechtou při obhajování svých privilegií vůči Polsku.

Avšak když se naskytne možnost zrovnoprávnění polské a litevské šlechty, ona litevská šlechta často pravoslavnou ruskou šlechtu hází přes palubu a neváhá se spojit i s Poláky.

Nakonec je i osekáno autonomní postavení Kyjevského knížectví, odkaz Kyjevské Rusi je zlikvidován, a i zde je po vzoru Polska přijat systém členění na vojvodství, kdy se Kyjev stává pouhým centrem jednoho z takovýchto vojvodství.

Přesto je období Litvy pro Kyjev obdobím pozitivním. Těžiště města leží jinde než za Kyjevské Rusi. Horní město tehdy zůstává v ruinách a ono těžiště se přesouvá dolů do Podílu.

Kyjev dokonce v roce 1497 získává magdeburská městská práva. Stejně jako ve střední a západní Evropě zde existuje městská obec. Jsou zde řemesla, obchod, trhy. Kyjev leží ve státě, který si prožívá příběh náboženské reformace, je ovlivněn renesancí. Leží ve státě, který je součástí evropské civilizace.

Přesto však se Litva dostává v 16. století pod obrovský tlak ze strany Moskevského velkoknížectví (později Ruského carství) a muslimského Krymského chanátu. Litevský stát je silně v úpadku, je silně oslaben. To ostře kontrastuje s tím, co tehdy prožívalo Polsko. Nakonec dochází k tomu, k čemu dojít muselo.

V roce 1569 je Litva de facto pohlcena Polskem. Oficiálně lublinská unie byla soustátím dvou rovnoprávných zemí. Centrum Polska v Krakově, centrum Litvy ve Vilniusu. Dnes se mluví o „Republice obou národů.“ Ve skutečnosti Polsko definitivně rozšířilo svůj vliv na území Litvy. Nejjasnější republika polská. Rzeczpospolita.

Centrem se de facto stala Varšava. Území Ukrajiny tehdy přechází přímo pod Polsko. Již tedy není součástí Litvy, je přímou součástí Polska.

To zde zavádí stejné „pořádky“ jako již dávno předtím zavedlo v Haliči (Červené Rusi). Tedy snaží se zavést. Kdo chce patřit mezi šlechtu, musí přijmout polonizaci a římskokatolickou víru. Postupně se zde daří polonizovat šlechtu a doplnit ji o nové polské feudály. Je posílen polský a římskokatolický vliv ve městech. Pravoslaví je vystaveno silnému tlaku až vytlačování.

To vyvrcholí rokem 1596, kdy dochází k brestlitevské unii a pravoslavní kněží jsou přinuceni přijmout autoritu římského papeže (i dogmatickou nauku) výměnou za ponechání východního ritu (obřadu). Vzniká řeckokatolická církev. Ta se nakonec prosazuje nezvratitelně plně jen na území Ukrajiny, co byla Polskem už před uzavřením Lublinské unie. V Haliči – Červené Rusi.

Jednak z toho důvodu, že poměry zde byly pro Polsko konsolidovanější. Uznání východního obřadu bylo vlastně pozitivním posunem a celé jen nominálně římskokatolické oblasti se staly konečně řeckokatolickými.

Avšak řeckokatolická církev se v již před rokem 1569 polské Haliči do moderních dob udržela hlavně z toho důvodu, že toto území připadlo po trojím dělení Polska Habsburkům, tedy nikoliv Rusku.

Paradoxně v 19. století bude řeckokatolická církev jedním z poháněcích sil a personálních zdrojů ukrajinského národního obrození v rámci Rakousko-Uherska.

Naopak na území, které bylo před rokem 1569 součástí Litvy, se prosadit a konsolidovat řeckokatolickou víru natrvalo nepovedlo. Brestlitevská unie zde znamenala počátek útisku pravoslavné církve.

Kdy nejen Polák utiskoval Rusy, ale také „(řeckokatolický) Rus bojoval proti (pravoslavnému) Rusovi.“ Stále zde přetrvávaly vzpomínky na „staré lepší časy.“ Které byly tehdy jen teprve nedávno.

Nepředbíhejme. Zpět do přelomu 16. a 17. století. I kdyby Ukrajina zůstala součástí Litvy a nepřešla by přímo pod Polsko. I Litva, jak jsem napsal, již tehdy byla silně pohlcena Polskem.

Litevská šlechta a litevská města byla čím dál více polonizována. Byla pod silným polským vlivem. Z rutensky hovořících (a pravoslavných, následně řeckokatolických) částí zůstalo v Litvě Bělorusko. I zde sílí podíl polskojazyčného obyvatelstva ve městech, polskojazyčné šlechty.

Dokonce i území vlastní Litvy je silně polonizováno. Vliv římskokatolické a řeckokatolické církve expanduje i zde. I zde je v ruských oblastech prosazena či přímo vnucena autorita papeže. Dokonce hlavní město Vilnius se stává polským městem. Dodnes na východě Litvy a západě Běloruska existuje silná polská menšina.

To však nemění nic na tom, že pravoslavné ruské obyvatelstvo bylo s přechodem pod Polsko čím dál více nespokojené. Zejména se zdejší polskou a polonizovanou šlechtou. Se zdejší roztahující se římskokatolickou a řeckokatolickou církví.

S ohrožením až hrozícím naprostým vymýcením pravoslaví.

Z jihu na území Polska útočili muslimští Tataři. Slabý polský panovník se musel v boji proti těmto nájezdníkům o někoho opřít. Své spojence našel paradoxně u té části ruského obyvatelstva, co si nadále mohla držet pravoslavnou víru – u kozáků.

Tito polokočovní bojovníci s jistou mírou vlastní samosprávy s velmi úctyhodnými až demokratickými tradicemi. Jak odlišné oproti ruskému samoděržaví.

Kozáci skutečně ve jménu polského panovníka proti krymským Tatarům bojovali. Ale čím dál více se ve vlastních očích i v očích zbývajícího (třeba i tajně) pravoslavného ruského obyvatelstva stávali i jakýmisi obránci pravoslavné víry.

Velmi rychle se stali trnem v oku zdejší polské a polonizované římskokatolické šlechty, která na jejich samosprávná území neměla vliv, avšak vliv mít chtěla.

A i samotní kozáci začali být se zdejší roztahovačnou polskou šlechtou nespokojeni. Nutno říci nejen polskou šlechtou a římskokatolickou a řeckokatolickou církví, ale i se Židy ve městech, které vnímali jako spojence a přisluhovače polského živlu.

Celá situace eskalovala v roce 1648 do vypuknutí Chmelnického povstání. Tento představitel záporožských kozáků je dodnes vnímán jako „ukrajinský národní hrdina.“

Jeho odkaz v podobě fyzické likvidace polské šlechty i polských zajatců a Židů je však velmi kontroverzní. Kozáci ve svém boji proti Polsku potřebovali spojence. Našli ho u mocného pravoslavného útvaru – u carského Ruska.

V roce 1654 se na Perejaslavské radě dohodli se zástupci ruského cara na alianci. Co je velmi výmluvné. Již tehdy potřebovali pro domluvení se s oněmi zástupci cara tlumočníky. Aby si vůbec rozuměli. Odlišné dějiny a vývoj přinesly rozdíly i v jazyku. Už tehdy. Už tak výrazně.

V očích Kozáků tehdy vznikl jejich nezávislý útvar Kozácký hetmanát, jehož součástí byl i Kyjev. Avšak Rusové si to celé vyložili jen jako rozšíření svého území.

Nespokojení Kozáci se dokonce chtějí v dalších bojích spojit se Sedmihradskem a Švédskem. Avšak neúspěšně z důvodu Chmelnického smrti v roce 1657.

Poté dokonce paradoxně i s krymskými Tatary a opět s Poláky (za příslibu toho, že Rzeczpospolita bude trojstátím Polska, Litvy a Ukrajiny). A pravoslavná církev bude mít rovnocenné postavení. Toto mělo však jen podporu u části Kozáků pod vedením Ivana Vyhovského.

Nakonec Rusové zahajují protiofenzivu a v roce 1667 je uzavřeno Andrusovské příměří a území Ukrajiny si s Polskem rozdělují. Podle řeky Dněpr. Rusko získává levobřežní (východní) Ukrajinu a i jeden cíp zasahující za tuto řeku. Tím cípem nebylo nic jiného než město Kyjev.

Polsku zůstává pravobřežní (západní) Ukrajina. Centrum Kyjevského vojvodství se přesouvá do Žytomyru, avšak název „kyjevský“ tomuto vojvodství zůstal.

Podmínky v polském záboru se nezměnily – stále zde vládla polská a polonizovaná šlechta, řeckokatolický venkov hovořil rutensky (malorusky). Pár desítek kilometrů na západ od Kyjeva tedy nesahal vliv „ruského světa,“ ale autorita papeže a římskokatolické a řeckokatolické církve. Pár desítek kilometrů na západ od Kyjeva bylo stále Polsko.

V ruském záboru si Kozáci drželi jistou míru autonomie a samosprávy. Jak v Kozáckém hetmanátu, tak v Záporožské Siči. Již v 17. století se ale ukazuje to, co bude následovat. Kozáci se snaží expandovat své území s podporou Osmanské říše a Krymského chanátu na úkor Polska, které je tehdy velmi oslabeno.

Rusové v roce 1686 Kozákům vráží kudlu do zad a s Poláky uzavírají Smlouvu o věčném míru. Hranice s Polskem si Rusko tedy definitivně potvrdilo.

I tak hranice s Polskem ležely, jak jsem již zmínil, jen několik desítek kilometrů na západ od Kyjeva. A kozácká šlechta stále byla ovlivněna předchozím děním či kontakty s částmi Ukrajiny, co nadále ležely v Polsku.

Na území Ukrajiny tak například proniklo baroko. I na území Kyjeva. Ono ukrajinské baroko je tedy dodnes viditelné i v samotném Kyjevě. V Rusku tehdy tuto architekturu vůbec neznali.

Během 18. století Rusko začalo osekávat kozáckou samosprávu. Již v roce 1721 je pod argumentem, že území Maloruska (Ukrajiny) a Velkoruska bylo „konečně sjednoceno“ zavedeno označení „Ruské impérium“ a ruský car přijímá titul gosudar-imperátora.

Kyjev, matka ruských měst, v Ruském impériu. Moskva a Kyjev v jedné říši. Imperátor – sjednotitel ruského světa. Toto bylo velmi podstatné pro ruské argumenty, pro ruskou státní a národní identitu. „Malorusko je součástí ruského světa a impéria. Jen bylo ruskému světu vráceno. Ruský svět byl sjednocen.“

„Bez Maloruska nemůže být Rusko impériem, bez Maloruska jsou ruský svět a impérium nekompletními.“ Nebo rovnou „Rusko je tvořeno Maloruskem a Velkoruskem. Malorusové a Velkorusové jsou jeden ruský národ.“

Povědomé, že?

Řeckokatolická církev je v ruské části Ukrajiny naprosto zlikvidována a obnovená pravoslavná církev je plně integrována pod Moskevský patriarchát, dosud tomu tak nebylo. Ani v časech před brestlitevskou unií. Toto (církevní autorita leží v Moskvě) byl zcela nový stav. Ruská část Ukrajiny je opět pravoslavná. Z ruského pohledu dochází k náboženskému osvobození těchto oblastí.

Rusko čím dál více zasahuje do kozácké samosprávy či ji přímo osekává. V roce 1764 je hetmanát zrušen úplně a jeho území je rozděleno na gubernie. Záporožskou Sič Rusko likviduje v roce 1775. I zde je zavedeno samoděržaví.

Rusko se účastní i trojího dělení Polska. Získává další rozsáhlé části Ukrajiny (celý východ polského území) a celý východ Litvy (celé Bělorusko), území vlastní Litvy, rozsáhlé části Polska a po Napoleonských válkách dokonce i Varšavu. A zavádí zde stejné „pořádky“ jako na územích, co získalo již o století dříve.

Část Polska získávají Habsburci – týká se to i území Haliče (Červené Rusi). Jedná se o dnešní Lvovskou, Ternopilskou a Ivano-Frankivskou oblast. Tato část se stává následně součástí Rakouska a Rakousko-Uherska. V rámci něho tvořila Haličsko-vladiměřské království. Centrem byl právě Lvov. Rakousku patřil i polský Krakov.

V ruské části pochopitelně byl odpor proti samoděržaví a zrušení kozácké samosprávy. Toto vyvrcholilo v ukrajinské národní obrození. Ukrajina. Onen pojem známý už za Litvy právě pro ruská pravoslavná území na okraji mluvící rutensky. Tento pojem byl dokonce doložen i z dob Kyjevské Rusi (opět hraniční okrajová knížectví).

Pojem Ukrajina měl nahradit pojem Malorusko. Pojem Ukrajinec měl nahradit pojem Rusín/Rus a ukrajinština pojem maloruština či rutenština. Slovo ukrajinský mělo nahradit slovo ruský (odvozováno od Kyjevské Rusi, ne od Ruska).

Ze zdejších, se spisovnou ruštinou nesrozumitelných, dialektů vyvinuvších se z rutenštiny byl vytvořen spisovný ukrajinský jazyk (a rovněž jazyk běloruský). Začíná být formována ukrajinská národní identita, postavená jednak na kozáckém povstání a odporu proti potlačování pravoslaví v 16. a 17. století, tak i na odporu proti samoděržaví a centralizaci moci.

V tom byl onen problém. Ruští imperátoři viděli v ukrajinském národním hnutí ohrožení své neomezené moci, viděli v něm separatistické tendence.

Centrem ukrajinského národního obrození byl nejdříve Charkov a Poltava, dále dokonce Petrohrad, aby se celé dění přesunulo do Kyjeva. Ten se stal centrem organizací a spolků i veškerého snažení.

V roce 1876 byl však vydán Emžský dekret. Ukrajinština byla zakázána a vytlačena z veřejného života. Ukrajinské hnutí bylo doslova postaveno mimo zákon. I školství bylo výhradně ruskojazyčné. Začala tvrdá rusifikace. Kdo chtěl společensky povýšit a býti elitou, musel na to v Rusku přistoupit.

Nutno říct, že v této době území Ukrajiny zažívá i tak jistý vzestup. Oproti střední Evropě opožděně roste železniční síť. Zejména jih a východ Ukrajiny je rychle industrializován a kolonizován. Nejen z území Ukrajiny, ale i z rozsáhlých území Ruska. A dokonce i různě z Evropy.

Právě onen jih Ukrajiny – dobyté a nově kolonizované území Krymského chanátu a nově industrializovaný uhelný Donbas na východě – to vše se rozvíjí až od dob Ruského impéria. Stejně tak velká města jako Kyjev a Charkov.

Kyjev tedy roste a modernizuje se – vzniká tramvajová trať, hotely, moderní kavárny, vysoké zdobné městské domy a průmyslové podniky. Je zde univerzita, byť ruská a nesvobodná. Dokonce se objevují plány na kyjevskou podzemní dráhu.

Centrum Kyjeva se i z propagandistických důvodů přesouvá opět do Horního města. Od pádu Kyjevské Rusi v ruinách. Nyní samotné centrum a srdce města, kde vznikají bulváry, kostely, vysoké domy.

V roce 1897 mluvilo doma 54 % obyvatel Kyjeva velkorusky (rusky), jen 22 % malorusky (ukrajinsky), 12 % jidiš a 6,7 % polsky. I tak tedy 22 % obyvatel vzdorovalo naprosté rusifikaci, byť se jazyk nemohl nazývat ukrajinským, nazýval se jen maloruským. A nepoužíval se na úřadech, v zaměstnání a na školách.

Zajímavá je stále se držící polská menšina, která si dokonce v Kyjevě staví římskokatolický kostel. Ale i Poláci jsou vystaveni jazykové rusifikaci. A Polsko nemá po četných povstáních v rámci Ruska žádnou samosprávu. I tam je úředním a vyučovacím jazykem ruština. Prostředí ve Varšavě bylo stejně nesvobodné jako v Kyjevě.

Těžiště ukrajinského národního obrození se tehdy přesunulo do rakouského Lvova a celé rakouské Haliče. Na přelomu 19. a 20. století i zde je pojem ruský, rutenština (maloruština), Rusín nahrazen pojmem ukrajinský, ukrajinština, Ukrajinec.

Hlavním hnacím motorem se stává paradoxně řeckokatolická církev, která pro toto hnutí je i personální zásobárnou z řad svého kléru. Ukrajinské národní obrození zde jasně hlásá to, že Ukrajinec není Rus z Ruska, že si prošel naprosto odlišným státoprávním vývojem (a jakým) a že zdejší lidé jsou řečtí katolíci.

Vše se odehrává v rámci vznikající politické plurality, občanské společnosti, liberalismu, postupného rozšiřování volebního práva a politické participace. Odlišné od Ruska.

I Rusko však v roce 1905 zažívá revoluci a Ukrajinci i ze zdejší části Ukrajiny vysílají své zástupce do ruské dumy v Petrohradu. Jasně se hlásající k ukrajinské identitě, byť kandidující na kandidátkách ruských opozičních stran. Bylo to však jen částečné uvolnění poměrů.

Vše se mění během první světové války. Rusko i Rakousko padají na kolena. Ukrajinci v Rakousku vyhlašují Západoukrajinskou lidovou republiku a Ukrajinci v Rusku Ukrajinskou lidovou republiku (s etapou kvazimonarchistického autoritativnějšího Ukrajinského státu).

A zjišťují, že si navzájem politicky nerozumí a nedohodnou se. Jsou úplně jinde. Následně jejich území pohlcují jiní hráči.

Území západní Ukrajiny (Haliče – Červené Rusi) opět získávají Poláci a Polsko ovládá toto území až do roku 1939. Kromě do té doby rakouské Haliče připojuje Polsko ke svému území i do té doby ruskou Volyň. A až do roku 1939 ovládá tyto od sebe dvě odlišné ukrajinské oblasti.

V roce 1939 je toto území připojeno k sovětské Ukrajině, Němci Halič však v roce 1941 opět připojují k okupovanému Polsku. Generálnímu gouvernementu. V rámci tohoto území Ukrajince vnímají jako „lepší“ než Poláky.

Snaží se využít ukrajinské kolaborace. Jak protirusky tak protipolsky orientované. Ať už co se týká ukrajinské pomocné policie, ukrajinských dobrovolníků ve Wehrmachtu či nechvalně proslulých divizí Waffen-SS Galizien. Tak třeba už jen pomocí vyšších přídělů potravin.

Působí zde i Ukrajinská povstalecká armáda primárně bojující proti Rusům a Polákům (tedy využívaná i samotnými Němci), avšak častokrát se otáčející i proti Němcům samotným a bojující proti nim. Tedy bojující proti všem. Páchající četné teroristické útoky a masakry – zejména na území Haliče a Volyně.

Kontroverzní je zejména jméno Stepana Bandery. Který byl však většinu války samotnými Němci vězněn a na dění na Ukrajině již v té době vliv neměl.

V sovětské části Ukrajiny paradoxně ve 20. století došlo k ustavení Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Z počátku s centrem v Charkově, v roce 1934 se centrem stal Kyjev. Ve 20. letech sovětské vedení podporovalo ukrajinskou kulturu, ukrajinský jazyk, ukrajinskou identitu a politiku ukrajinizace.

Již v roce 1926 Ukrajinci tvoří 41,6 % obyvatel Kyjeva, Rusové jen 25,5 %. Zbytek tvořili Židé a Poláci.

Ve třicátých letech však přichází stalinismus a následně nechvalně proslulé hladomory mající za oběť miliony lidí. Násilná kolektivizace a industrializace, gulagy, útlak, represe, vykonstruované procesy.

I zde v roce 1941 je Německo zpočátku zdrženlivě vítáno. To však v této oblasti přistupuje značně odlišněji než v Haliči a brzy se Ukrajinci otáčejí proti Německu.

Mnozí Ukrajinci vstupují do Rudé armády a podílejí se na porážce Hitlera. V roce 1943 je Kyjev dobyt Sověty zpět, velmi poničen, místy srovnán až se zemí.

Po druhé světové válce dochází k rozšíření ukrajinského území. SSSR (a Ukrajině) zůstaly definitivně Halič a Volyň. Lvov byl opět ukrajinským.

K Ukrajině je na úkor Rumunska připojena Bukovina. Ta je spíše spojena s dějinami rumunských oblastí, za Rakousko-Uherska tvořila jednu z korunních zemí. Už tehdy se však toto území stává dost podstatným a cenným zázemím pro velkou část Ukrajinců (nejen) z ruského záboru a celá oblast má mnohonárodnostní charakter.

Ukrajina v roce 1944 získává tedy oblast, kde rovněž žijí Ukrajinci (ale i Rumuni) a další (vedle Lvova) rakousky a západně vypadající město. Další kdysi hlavní město korunní země Rakousko-Uherska. Černivci.

K Ukrajině je připojeno i území Podkarpatské Rusi. Do té doby součást Uherského království, po první světové válce součást ČSR. Existuje zde silná protestantská i katolická maďarská menšina. Udávající mnohým zdejším městům a vesnicím jejich specifický západnější charakter. Další středoevropský charakter posílili Češi a období ČSR.

Žijí zde zejména řeckokatoličtí i pravoslavní Rusíni, kteří si neprošli ukrajinským národním obrozením a stále se považují za Rusíny. Těm je třeba ukrajinskou identitu po roce 1945 „vštěpit.“

K Ukrajině je však v roce 1954 připojen i ruskojazyčný Krym. Od potlačení Krymského chanátu zde získali postupně na úkor krymských Tatarů většinu Rusové, kteří na poloostrově dodnes tvoří většinu. Po roce 1954 se zde stěhují i Ukrajinci. A poté i zpět zbylí krymští Tataři (deportovaní předtím Stalinem). Krymští Tataři se po roce 1991 ztotožňují s Ukrajinou.

Vliv Kyjeva se tedy rozšířil i na tyto od sebe odlišné oblasti. Do té doby na ně vliv neměl.

Zpět do Kyjeva. Po roce 1945 zde vzniká na mnohých místech naprosto nová architektura a bulváry, město je přestavěno. Od šedesátých let se otevírají postupně stanice kyjevského metra (postupně se zprovozňují tři linky).

Město získává sovětský charakter, budují se sídliště. Byť na mnoha místech se stará architektura zachovala. Stěhují se zde však lidé nejen z Ukrajiny, ale i z Ruska.

I zde se projevuje glasnosť a perestrojka se svými pozitivy i negativy, i zde stoupají odstředivé tendence od SSSR. I zde se projevuje postupná stagnace, úpadek až krize na sklonku existence svazu. I zde následuje totální ekonomický kolaps, politická nestabilita, obrovská korupce, klientelismus a naprostá nefunkčnost státních struktur po roce 1991.

V roce 1991 přes 92 % obyvatel Kyjeva v referendu podpoří ukrajinskou nezávislost. Přes 5 % obyvatel hlasuje proti. To je větší číslo než v okolí Kyjeva či na západě Ukrajiny. Je si nutno uvědomit, že jazyková a národnostní situace v Kyjevě byla značně odlišná než v jeho okolí.

Jako velké kosmopolitní město bylo vystaveno silnější migraci a silnější rusifikaci než okolní oblasti.

V roce 2001 se 82,2 % obyvatel Kyjeva přihlašuje k Ukrajincům a 13,1 % k Rusům. Oficiálně k ruštině coby k mateřskému jazyku se přihlašuje 25 % obyvatel města.

Byť reálný stav byl značně odlišný. Průzkum z roku 2003 zjistil, že 52 % obyvatel Kyjeva mluví doma více rusky, 32 % obyvatel mluví jak rusky, tak ukrajinsky, 14 % více ukrajinsky a jen 4,3 % čistě ukrajinsky.

Následné dění však stav postupně mění. V roce 2015 jen rusky mluví už pouze 32 % obyvatel, 27 % jen ukrajinsky. 40 % obyvatel stále mluví jak ukrajinsky, tak rusky či oba jazyky kombinuje. V naprostý neprospěch ruštiny se situace obrátí až po ruské invazi na Ukrajinu.

Po roce 1991 se Kyjev snaží odtrhnout od „ruského světa“ snahou získat církevní autokefalitu. Vzniká Ukrajinská autokefální církev (navazující na podobné snahy už po první světové válce) s centrem v Chrámu sv. Ondřeje.

A zejména pak o mnoho početnější Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu.

Ta vzniká revoltou kléru, co vypověděl poslušnost Moskvě. Tato církev měla centrum v Katedrále sv. Volodymyra. Počtem věřících a jejich podílem s výjimkou jihu a východu nakonec převýší Ukrajinskou církev Moskevského patriarchátu, byť ne v počtu klášterů a počtu duchovních.

Situace vygraduje až po Euromajdanu a vypuknutí války na Donbase, kdy vzniká sjednocením Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu a Ukrajinské autokefální církve nová jednotná Pravoslavná církev Ukrajiny s centrem v Chrámu sv. Michala. Ten byl v roce 1936 zničen Sověty a až v roce 1999 obnoven.

Co se týče Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Po roce 2022 jsou představitelé církve vytlačeni postupně i z Kyjevskopečerské lávry.

Církev, byť vypoví poslušnost Moskvě a invazi zdrženlivě a opatrně odsoudí, vzhledem ke svým dřívějším prohlášením i činům a dřívější podpoře kroků Ruska, je postupně omezována. A v obrovském měřítku po roce 2022 ztrácí věřící, kdy se k ní dnes odhadem hlásí jen 1,8 % obyvatel celé Ukrajiny.

Politicky rovněž nastane posun. Ještě v roce 1998 Kyjev volí komunisty. Po prorusky orientovanými politiky zfalšovaných prezidentských volbách v roce 2004 vypuká nacionalisticky, prozápadně, prodemokraticky, proevropsky a proliberálně orientující se Oranžová revoluce. Ta požaduje opakování voleb.

Revoluce je nakonec úspěšná. Kyjev se stává centrem této revoluce a definitivně se stává jedním z prozápadně smýšlejících regionů. Prorusky zůstává orientován jih a východ země.

Nová vláda je však nestabilní, mnoho posunů nepřinese. Korupce, klientelismus, nestabilita, ekonomické problémy a autoritářské až mafiánské tendence pokračují.

V roce 2010 tak vítězí v prezidentských volbách proruský kandidát Janukovyč. Ten se zpočátku snaží balancovat. Jednak je sice prosazen zákon, který ruštinu zrovnoprávňuje s ukrajinštinou v těch oblastech, kde existuje ruskojazyčná menšina. Toto zrovnoprávnění se týká i jiných menšinových jazyků.

Ale zároveň dokáže stabilizovat politickou i ekonomickou situaci a přiblížit Ukrajinu k EU a dovede ji na pokraj podpisu asociační dohody. Po tlaku z Moskvy však od tohoto ustupuje.

To v roce 2013 vyústí k sérii protestů, mající následně násilný průběh, kdy do demonstrantů střílejí vládní jednotky, zároveň se protesty mění v různá četná lokální povstání a prozápadní a liberální či rovnou nacionalističtí až neonacističtí vzbouřenci přebírají v mnoha regionech moc.

Pod tímto tlakem v roce 2014 Janukovyč prchá ze země a samotný ukrajinský parlament prohlašuje Janukovyče za sesazeného.

V následných volbách v roce 2014 vítězí prozápadní, proevropské a prodemokratické strany, přičemž nacionalistické a neonacistické strany a hnutí, co se podílely na svržení režimu, zůstávají i přes ruskou propagandu a „varování“ na pokraji politického spektra.

Proruská propaganda (či přímo vměšování) však zafunguje na ruskojazyčném jihu a východě země, kdy dochází k četným protestům a povstáním. Na Donbasu vznikají dva vzbouřenecké regiony Doněcká a Luhaňská lidová republika s tehdy ještě skrytou podporou Ruska, Rusko ke svému území připojuje Krym a začíná utiskovat tamní krymské Tatary.

Pokračující boje a politická i ekonomická konsolidace po roce 2014 mění politickou mapu Ukrajiny. Posiluje občanská společnost, média, zájem o veřejné dění a kauzy. Svobodně se o tom mluví. Byť korupce a klientelismus jsou stále velkým problémem.

V roce 2019 dochází k alternaci u moci. Politici Majdanu končí. V roce 2019 vítězí v prezidentských volbách protestní, populistický a liberální kandidát Zelenskyj stavící na protikorupční a protiklientelistické rétorice.

Prosazuje prozápadní směřování země, avšak jeho mateřským jazykem je ruština a celou kampaň vede striktně dvojjazyčně – ukrajinsky i rusky.

Jeho strana Služebník lidu vítězí i v parlamentních volbách. A to i v oblastech na jihu a východě země. Ve středu, na jihu a na východě země má dokonce daleko větší podporu než na západě Ukrajiny.

Jen nejzazší východ volí proruský Opoziční blok, a to se slabšími výsledky, než tam dosud proruské strany měly.

Starý ukrajinský parlament v roce 2019 před volbami a touto výměnou stihl ještě prosadit kontroverzní jazykový zákon, který ukrajinštinu stanovil jako jediný ukrajinský státní jazyk – na úřadech, soudech, v armádě, policii, na školách. Pro zaměstnání ve státních službách je třeba plynně ovládat ukrajinštinu a hovořit ukrajinsky.

Primárně ukrajinsky (buď jen ukrajinsky a až poté jiným jazykem) musí vést své stránky a informační média i veškeré instituce. I ty lokální. I místní reprezentace. Ukrajinština je dána do popředí jako vyučovací jazyk a vyučovaný jazyk i ve školách.

Je od tohoto slibován vzestup znalosti ukrajinštiny a postupný rostoucí podíl užívání a znalost tohoto jazyka ve veškerých regionech. S argumenty, že současný stav na mnoha místech je způsoben nespravedlivým útlakem a rusifikací či migrací obyvatel. A každý stát může mít svůj státní jazyk, který vyžaduje.

V Rusku dochází po roce 2014 k čím dál většímu „posunu.“ Tamní autoritářský režim hledá nějakou legitimitu své moci. Ta mu čím dál více mizí. Proč má vůbec vládnout a udržovat moc. Nedemokratickým a nesvobodným způsobem.

V sousedství Ruska se konsoliduje země, kde se ukazuje, že to jde i jinak. To je pro ruský režim nežádoucí hrozba. Putin se stále více dostává pod vliv myšlenek Alexandra Dugina a pravoslavného patriarchy Kirilla. To se ještě více prohlubuje jeho izolovaností během Covidu.

Režim je čím dál více nacionalistický, pravoslavně se orientující či spíše pravoslavím argumentující. Najednou se vzpomíná nejen na to, kam sahal vliv SSSR, ale vlastně i na Ruské impérium. Ruský svět. Třetí Řím. Civilizační alternativa. Zahrnující veškeré slovanské pravoslavné oblasti.
Alternativa „k dekadentnímu západu a šedi globalizace.“

Putin si nedokáže představit, že by pod tento ruský svět nespadal „Kyjev a celé Malorusko.“ Bez něho nemůže být ruský svět. Ruský svět musí zahrnout celou Rus. Kyjev byl ruskému světu odcizen a ukraden. Kyjev byl zmanipulován.

V roce 2020 obdržel v kyjevských místních volbách proruský Opoziční blok 9,51 % hlasů. Necelých 10 % obyvatel stále podporovalo proruské strany. V Kyjevě.

Jedná se však o radikální pokles. S dále čím dál více sestupnou tendencí. Kyjev tedy do onoho ruského světa, jak ukázal, sám patřit nechtěl.

„Kyjev nemůže být odcizen ruskému světu.“ A tak v roce 2022 je zpochybněno právo na samostatnou existenci Ukrajiny a ukrajinského národa. „Ukrajince vymyslel vlastně Lenin“ a je třeba to zvrátit. Ukrajinská národní identita je fašismus. Používání ukrajinského jazyka je fašismus.

Následné dění je známo. Ukrajina se prozatím dokázala ubránit, byť ztrácí některé další regiony na jihu a východě země. Z napadeného jihu a východu na území Ukrajiny a EU prchá daleko více lidí, než co prchá do Ruska.

Místo zahrnutí do ruského světa tak tito lidé vidí, jak to vypadá a funguje na území EU.

Na dobytých územích se projevuje často nesouhlas s ruskou okupací, s ruským vměšováním. Rodiče zde často organizují tajnou výuku svých dětí v ukrajinštině. Při ukrajinské protiofenzivě (např. Cherson) je ukrajinská armáda přivítána jako osvoboditel.

Ukazují se ruské válečné zločiny a chování těchto jednotek na dobytém území. Na ukrajinská území padají rakety, útočí zde drony.

Dříve proruský starosta Oděsy (tohoto ruskojazyčného města) nadává rusky vulgárně Putinovi a staví se striktně na stranu Ukrajiny.

I dříve ruskojazyčný a proruský Charkov přechází pod raketami čím dál více spontánně na ukrajinštinu a začíná smýšlet silně protirusky.

Čím dál více ruskojazyčných obyvatel přechází na ukrajinštinu. I na jihu a východě posiluje ukrajinská identita. A to dokonce i u obyvatel, co nadále hovoří rusky.

Upadá naprosto i mezi ruskojazyčným obyvatelstvem podpora proruských stran a Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu, která se naprosto rozkládá.

Mnozí do té doby proruští politici začínají podporovat vstup Ukrajiny do EU i NATO. Ukrajina vlivem dění po roce 2022 směřuje již naprosto jinde.

Ruský svět to není. A z velké části v mnoha částech země toto smyšlení a tento stav způsobil jen a pouze Putin. A jeho invaze.

(Povinná informace): zdroj fotografií: všechny fotografie jsem fotil já osobně, některé jsou i na mém instagramu či facebooku