Dík za článek. Držím palce, ať e daří!

...se

Jaké pracovní tempo musí v USA vydržet nováček v zaměstnání a jaké nároky na něj jsou kladené hned o počátku, výborně popisuje ve svém románu "Firma" John Grishman. A z tohoto pohledu byl velice poučný i americký TV seriál "Emergency" , kde zazářil poprvé George Clooney. Připomínám: Mimo hlavní dějovou linku byl tam docela přesně popisován život lékařů před atestací v privátní nemocnici. Za tmy se chodí do práce, za setmění z práce, pak večeře ve Fast foodu a rychle jít se vyspat do bytu, u nás v kategorii bytu v ubytovně pro nepřizpůsobivé. A neustálý strach, jak bude jeho výkon posuzován jeho "patronem", neb na tom záleží, zda dostane trvalé místo, či dobrý posudek pro možnost být zaměstnán jinde. Celým seriálem se táhlo jako niť pro mne podstatné sdělení, že a) v USA je pánem nemocnice rozhodující opravdu o všem, tedy i osudu lékařů, správní rada, pod jejíž nemilosrdnou kuratelou je za vše odpovědný ředitel b) pacient je to hlavní, kolem čeho se vše v nemocnici točí a lékař si je vědom, že pacientovi prokazuje službu, která musí být pacientem jako kvalitní i hodnocená, neb všichni dobře ví, že negativní hodnocení práce lékaře pacientem, mnohdy rozhoduje o dalším osudu lékaře i sester c) kdo má dobré pojištění nebo je movitý, dostane v nemocnici komfort, pro nás naprosto nepředstavitelný

Jak jsem sám poznal, tak v USA vysokou společenskou prestiž lékař dosáhne až když má dobře zavedenou privátní praxí.

PS. Za články velké díky

Děkuji za komentář. Popsal jste to velice přesně.

Perfektní článek. Člověk nemá zrovna moc příležitostí si o Americe zjistit, jaký je tam reálný, skutečný život. Alespoň máme možnost "nahlédnout" na toto téma díky Vám, p. Chadimo. Ono to platí po celém světě, že kdo má "love", má se dobře všude. Kdo nemá, zde jsou rozdíly velice propastné. My většinou závidíme svobodný život v Americe, ale určitě hlavně ti nemajetní Američané zase naopak závidí život tady u nás v Evropě / pokud vůbec vědí o existenci nějaké Evropy /. Zkrátka - každá mince má dvě strany, já vím, nic nového jsem neobjevil, ale platí toto pořekadlo po celém světě . . .

Děkuji. Budu se opakovat, ale opravdu berte vše co píšu s rezervou. Každý by si měl udělat úsudek sám. A každý navíc hledá v životě něco jiného.

Jinak samozřejmě souhlasím.

V USA se dá žít docela v pohodě a v klidu. Jen člověk musí mít vlastní business, nesmí být zaměstnancem.

No ono také kočírovat takový business není žádná sranda, ne?

Pokud se život lékaře sestává z permanentní práce, 6 dní v týdnu... pak se to nutně musí projevit na jeho výkonu. A to negativně.

Kolik roků může tímto způsobem lékař fungovat, než se zhroutí, nebo udělá průšvih, protože už toho všeho bude mít zkrátka plné zuby?

Dobrá úvaha. Takovýto extrém, který zde popisuji, se týká rezidentů - tedy lékařů před atestací. Rezidentura zde trvá (alespoň v interně) 3 roky.. a to se ještě vydržet dá. Proto si také programoví ředitelé vybírají z řad zahraničních lékařů především jen ty mladé doktory...jelikož vědí, že lékař v pokročilém věku takovýto zápřah jen tak už zvládat nebude.

Je ovšem fakt, že se tu hodně maká i po rezidentuře. Stačí si přečíst nějaký rozhovor například s doktorem Pomahačem. Pro řadu lidí, včetně mě, je takovýto nápor skoro nepředstavitelný. Nicméně zde v USA jsou za to lékaři alespoň opravdu pěkně zaplaceni...někteří makají od rána do večera i v Česku...a domu s toho moc neodnesou.

USA není žádný ráj. Je to země jako každá jiná. Někomu sedne víc, někomu míň

A pracuje se tu nejen v týmech, ale na Halloween i v kostýmech

(jo, a doufám, že jste si užil zemětřeseníčko)

Vám děkuji teď přímo dvakrát. Jednak za vstup do diskuse..a jednak za doporučení, jak vyzrát nad místní klávesnicí! Jak vidíte, nyní už byl článek s diakritikou.

Btw. o žádném zemětřesení vůbec nevím....asi by mi uniklo, i kdyby venku padaly atomové hřiby....prakticky z nemocnice vůbec nevycházím, zprávy vůbec nečtu a žiji teď jen prací.. po tomto měsíci přijedu zpět asi o 2 roky starší (hrozná strava, žádný sport, stres na oddělení)

zajimave postrehy, diky. Nejvic by mi vadilo vsude jezdit autem, nemoci se projet na kole nebo chodit pesky

tak tak...toto mi tu také (už po 14 dnech) schází....prostě sednout na kolo a jít se projet někam do přírody...nebo si jít ven zaběhat, aniž bych se musel bát, co mě venku čeká...nevím, možná jsou jiné části USA v tomto lepší..a Cleveland je trochu extrém...ale trochu se obávám, že ty rozdíly nebudou zas tak velké.

Upřímně řečeno, už jsem se naučil, že pracuji abych žil, nežiji abych pracoval. Nedávno jsem v jedné knížce četl hezký výrok, že na smrtelné posteli lidé litují hodně věcí, ale jen málokterý toho, že nestrávil více času v práci.

dobrá úvaha hodná zamyšlení

Ať se rozhodnete žít v kterékoliv zemi, pracujte, abyste žil. ( Byla bych poněkud sobecky ráda, abyste žil a pracoval v pohodě u nás.)

To víte, domů mě to bude vždycky táhnout. Doma je doma.

Děkuji!

To co jinému dochází za půl roku, Vám trvalo několik týdnů. Bystrý úsudek je dar Adame. Moc hezký článek. Jenom s tou karmou už nejde sakra podvádět, takže jenom jedna...

Děkuj! No jo, je to jako u voleb, také bych byl radši, kdyby můj hlas byl za pět..a hlas některých se vůbec nepočítal.. Ale takhle je to holt asi nejspravedlivější.

Jinak nechci si hrát na to, že bych USA rozuměl....jen píšu to, co pozoruji...zkušenost někoho jiného může být značně odlišná.