Zabíjení, Štěpán Kopřiva - Krev a zvratky v proudu žhavém...

Znáte Robocopa? Tak na něj zapomeňte. Tohle je lepší. Tohle je jízda po horské dráze v nákupním košíku s pochroumanýma kolečkama. Pokud jste četli Asfalt, tak na něj zapomeňte.  Zabíjení je mnohem intenzivnější, člověk má větší pocit soucítění s hlavní postavou a hlavně, tý krve, co tam je…

O čem to je?
Zabíjení je kniha o člověku – otázkou je, zda jím hlavní hrdina ještě je – jménem John Keller, který působil jako vyhlazovač pro tajnou organizaci zvanou Okruh, která se zabývá eliminací nepohodlných lidí. Keller nám o sobě hned v začátku řekne jednu velmi zajímavou skutečnost. Sedí ve vězení a zde nám prozradí proč. Inu, užijte si to:

„Jen za ty čtyři roky, co jsem pracoval jako vyhlazovač pro Okruh, jsem na jejich příkaz zabil sedmnáct tisíc devět set padesát jedna lidí. Ale za to tady pochopitelně nejsem, jsem tu za těch čtyři sta dvanáct lidí, které jsem zavraždil ve svém volném čase.“ (str. 9)

Na základě jisté zakázky, zvané „Hysterická Vánočka“, se Keller dostane ven a má se vydat na úkol. Dostane několik dní na přípravu a pak má v jistý den na jistém místě zabít třicet jedna lidí během čtyř hodin a zjistit, zda věc, kvůli které je má zabít, nevyslepičili dál. Jestli se mu to podaří nebo ne, to si zjistěte sami, ale já pokračuji ve vyprávění příběhu.

Celá kniha se tak stává obrovským chuchvalcem vnitřností, prázdných nábojnic, bazénů plných louhu, únosů, černého humoru, usekaných končetin, rozemletých kuchařů, napichování se do cizích mozků (což je mimochodem velmi zajímavý prvek v knize, a málem mě z něj trefil šlak), automobilových honiček a násilí, které je zde vykreslováno ve své nejryzejší podobě. Ve chvíli kdy, se do hry zamotají další nájemní vrazi ale celá tahle vlna krve a střev kulminuje, aby se dostala do naprosto monumentálně úchylného konce, zahrnujícího napalmem vyhlazené město, přehřátý rotační kulomet a pancéřovaný Sikorsky SH-60B Sea Hawk (ano je to bratr slavného Black Hawku) s následným nalezením lidského feynfotonu (něco jako absolutní nadčlověk).

Keller, neřízená jaderná střela, která se prohání mezi různými planetami od Saturnu po Zemi, je k nezastavení i díky implantátům, které do něj byly nacpány, aby zvládl svou původní misi, takže něco jako průstřel, nebo provrtané koleno ho jen tak nezastaví. Likviduje lidi po desítkách, speciální komanda jsou pro něj jen krvavou třešničkou na dortu uplácaném z kousků mozku, kostí a masa spojené pohromadě krví, mozkomíšním mokem a spermatem.

Jestli existuje šíleněji napsaná kniha, rád si jí přečtu. Zabíjení mě ale svou surovou strohostí, s jakou je smrt v knize popsána, chytlo, spoutalo do kozelce a dalo mi na výběr si jej buď zamilovat, nebo zemřít v obřím sekáčku na maso. Vybral jsem si první možnost. Ani jsem se nemusel rozhodovat dlouho. Tady máte drobnou ukázku za všechny:

„„To bych na tvym místě nedělal,“ zahuhlal jsem. Nedala se odbýt. Opět to ve mně zachrčelo. No, jak chceš. Každý svého štěstí strůjcem. Políbil jsem jí otevřenými ústy a ona mi sladkým, špičatým jazykem projela nejzadnější plomby.
Stalo se, co se stát muselo.
Zjistil jsem, že zvracet nějakou do krku je zajímavá zkušenost. Rozhodně při tom kolem sebe tolik nenaděláte.“ (str. 143)

Co si o knize myslím?
A Zabíjení si myslím to, že je to jedno z nejlépe napsaných cyber-pukových děl, které se na české scéně objevilo. Směle konkuruje Kulhánkovi a dokonce překonalo i Kopřivovo druhé dílo Asfalt.

Je to, jak jsem již napsal nahoře, směsice absolutně černého humoru a sci-fi, které se zrcadlí na čelním skle kamionu zábavy, jenž vás válcuje od začátku do konce. V knize jsem nenarazil na hluché místo, protože je kniha psaná Ich-formou. U všeho jsou Kellerovy průpovídky, které nepostrádají nápaditost, břitkost a neotřelost. I takový obyčejný popis stavu vlastního hrdiny dokázal Kopřiva dotáhnout k dokonalosti.

„Cítil jsem se jako tenisák, se kterým hráli týden ve Wimbledonu čtyřhru, potom ho sežrala kočka, vyzvracela kočka, zmlátil agresivní medicinbal a přejel tahač s kusem atomového reaktoru. Ano, cítil jsem se špatně.“ (str. 146)

Autor používá velmi neotřelá přirovnání, kterými dohání čtenáře k záchvatům smíchu. Nejednou se mi stalo, že jsem se smíchy málem prohnul. Popisy nejsou přemrštěné, ale jsou živé, čtenář si je dovede velmi jednoduše představit a vydrží číst hodiny. Já jsem knihu přečetl za tři dny a musím říct, že jsem se královsky bavil.

Co se slovní zásoby týče, tak ta je využita vskutku do mrtě. Dlouho jsem neviděl takové slovní hříčky, jako zde.

„Na gumové zástěře byla ztvrdlá tapisérie tělních tekutin a nitek nervů.“ (str. 79)

Toto je jen jedna z těch slabších.

Ale abych to shrnul. Kniha se velmi povedla a na to, že je to autorova prvotina, musím říct, že se skutečně jedná o perfektní dílo. Knize nemám co vytknout, líbila se mi od začátku do konce. Příběh je velice poutavý, má spád, nutí člověka číst dál a dál, dokud nedočte poslední stránku. Zakončení příběhu je také velmi zajímavé a absolutně kontrastuje s celým předchozím obsahem knihy.

V celkovém hodnocení bych Zabíjení dal  9/10 a to jen proto, že by kniha mohla být trochu delší.

Štěpán Kopřiva
Zabíjení

Obálka: Jiří Grus
Grafická úprava obálky: David Hanzl
Korektury: Pavel Höningschmied
Odpovědný redaktor: Petr Litoš

Vydala Crew ve spolupráci s Rigor Mortis Košer Džihád Production v roce 2004.

ISBN 80-86321-66-5