Ukazuje se denně, jak zvrácené struktury se v této republice vytvořily již za komunismu a transformovaly v 90. letech 20. stol. Díky tomu máme stále co se týče transparentnosti v naší zemi svobodu na úrovni takřka rozvojových zemí.
Díky této nejasnosti veškerého dění okolo zakázek různých typů tu opravdu máme prostředí, za které by se nemuseli stydět v leckteré méně ekonomicky rozvinuté zemi. Vcelku zdravě se rozvíjející ekonomika samozřejmě nemusí automaticky znamenat skvělé prostředí z hledisek svobody, transparentnosti zakázek a dalších. Tuto myšlenku ve mě rozproudila celá situace kolem návrhu národní knihovny pana architekta Jana Kaplického. Když říkám celá situace, tak myslím nešťastně události typu „martiriálních“ výkonů magistrátu města Prahy ostatně i Pavla Béma a dalších zúčastněných, nikdo nechtěl zůstat pozadu ani pan prezident Václav Klaus, či "galérník" Milan Kňížák. Musím podotknout, že si obou těchto osob vážím a musím chápat, že na národní knihovnu mohou mít jiný názor ostatně jako každý člověk ovšem způsob, kterým se dají názory vyjadřovat může být mnohem vybíravější.
Co mě na této věci zaráží je spíš neochota pochopit to, že to byl velmi dobře zpracovaný návrh, který vyhrál mezinárodní konkurz. Nejsem žádný architekt, asi nemám ani tak silné estetické cítění jako Milan Kňížák, i přesto si troufám tvrdit, že kontrast v podobě Kaplického návrhu není na škodu, ovšem chce to samozřejmě trochu méně konzervatizmu a české malosti. A ne silná gesta á la green peace.
Zpět k té (ne)svobodě, bylo evidentní, že se návrh na určitých místech, v Praze dosti vlivných nelíbil. Co následovalo, bylo divadélko, které se dá uzřít snad jen v naší republice, kdy se všemožnými způsoby celá věc komplikovala, bojím se ale, že to bylo způsobeno i skvělou organizací a přípravou na projekt pro naše země také tak typickými. Mimochodem dalo by se to využít k cestovnímu ruchu, turisté z Japonska a podobně by se zde určitě velmi pobavili, udělali pár fotek pro dokumentaci našich skvělých organizačních schopností a zase odjeli zpět do své přeplněné krajiny.
Již zesnulý Jan Kaplický by asi souhlasil, že přivítání, které se mu dostalo od našich představitelů v podobě, potopení jeho projektu, snad není projevem celé vůle našeho národa. Díval jsem se mimojiné na rozhovor s ním kdy bylo vcelku jasné, že ho celá záležitost značně zasáhla. Člověk zvyklý žít, ale i pracovat ve Velké Británii považované za konzervativní se musí při návratu do zapuchlé České republiky cítit opravdu nepříjemně, zjistí, že podkopávání není nic neobvyklého ani český šlendrián v přípravě na projekt.
Musím uznat, že jsem byl překvapen i zarmoucen když jsem zjistil, že člověk, kterému se narodila holčička, ten samý den zemřel. A to není žádné pokrytectví, i přestože pokud by pan Kaplický tento projekt nevytvořil, o jeho smrti by jsme se dozvěděli v bleskových zprávách a příliš by to s námi ani neudělalo. Odkazem toho všeho by, ale mělo být to, aby jsme se posunuli dál ve vnímání světa, protože v naší vnitřní válce s odkazem komunismu občas platí známé: "Inter arma silent musae". A já k tomu dodávám: "Inter arma silent libertas".
