Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Alespoň tehdy rozhodují-li jedni o penězích, které nejsou jejich, pro druhé. Tedy rozhodují-li politici o penězích, které vzali daňovým poplatníkům, a chtějí je v rámci solidarity dát „potřebným.“ Mohl bych také navázat: Z cizího krev neteče. O co hůř, když to samotným politikům přináší užitek.
V celém procesu se nejen ztratí celá solidarita ale také část prostředků. Solidarita není založena na povinnosti, pokud ano stává se ze solidarity prostředek politické moci. Solidarita se tedy nedá poručit. Stejně jako neexistuje žádný vyšší princip, který by dával do ruky hrstky schopnost určit, co je solidární. Existuje pouze princip demokracie, kdy větší skupina přehlasuje tu menší.
Takto zjevená či přenesená solidarita přináší likvidaci solidarity reálné a přímé. Tím se solidarita vytrácí ve své podstatě. Tehdy však „paternalistický imperativ“ přejímá otěže. Tento stav korumpuje samou podstatu vzájemné sounáležitosti, a tudíž likviduje společenskou odpovědnost. Říká se tomu: cesta do pekel, paternalismus, společenská degenerace, likvidace rodiny, cesta do otroctví (nepřesně) a také socialismus. Spoustu lidí to zná, chápe a spojuje si bohužel se vším možným. Přesto je tento proces v demokracii takřka nezvratitelný. Nevíme totiž, kde jsou hranice takovéto solidarity. Bez solidarity tohoto typu by musel fungovat neověřený anarcho-kapitalismus. A s plnou solidaritou tohoto typu existují různé typy radikálních socialismů.
Demokracie generuje právě onu přenesenou solidaritu. Znamená to, že jsme nezvratně na cestě do pekel? Stane se z ekonomie opět ponurá věda? Je velmi pravděpodobné, že demokracie existuje také proto, že zvládne i horní úchylku této „solidarity.“ Málokterý národ si nechá vzít například 80% svého příjmu na daních. (lidé pouze nevědí a je pro ně iracionální vědět jaká přesně by byla ideální daňová sazba) Neexistuje zákon, který by mohl tvrdit, že demokracie zanikne, přesto existuje mnoho důkazů, že tento systém degeneruje a není dokonalý.
V rámci současného dění bychom se měli zamyslet nad významem skutečné solidarity. Především bychom však měli uvažovat o reálných důsledcích solidarity, kterou za nás vykonávají vlády. Zamysleme se kolik solidarity, kterou cítíme, chceme delegovat na stát.
