Proč chci růst spotřeby?

Démonizovaná spotřeba, ekonomové, podnikatelé i hospodářský růst jsou tragédií a chorobou současné společnosti. Nutno konstatovat, že je to z neznalosti věci a z vlivu některých tvůrců veřejného mínění.

Spotřeba je součástí vývoje jako takového. Nejdříve se musíme postarat o své nezbytné statky řečeno ekonomickou terminologií. Musíme se zaopatřit ve věcech životně důležitých jako je jídlo, domov, oblečení apod., poté je možné se poohlížet po věcech, které jsou zbytné, nejsou tedy klíčové pro naše přežití, ovšem mohou zvyšovat náš užitek ve smyslu větší spokojenosti samy se sebou nebo se svým životem. Vím nic nového, ovšem z toho vyplývá jedna klíčová věc a to tedy to, že nespotřebováváme na úkor životních potřeb, pokud k tomu nejsme vedeni státem pomocí subvencí či podpor hypoték atd. (šrotovné, hypotéky v USA), což potom vede ve vykrystalizování krizí.

Hodnotové soudy o tom, že spotřeba jde na úkor morálky, mravnosti či na úkor úcty, jsou sice velmi líbivé, ale nepodložené vzhledem k tomu, že vztah spotřeby a těchto věcí nelze jasně stanovit. Nezpochybňuji existenci špatné morálky a mravnosti, ovšem zpochybňuji její pokles či dokonce pokles v souvislosti s tendencí společnosti růst ve smyslu spotřebním. Opravdu si někdo myslí, že klesla morálka? A to prosím od kdy? Je zřejmé, že máme tendenci k plkání o špatné morálce a hledáme si ospravedlnění pro současný stav, a co jiného se hodí více než shodit vinu na „přílišnou spotřebu a bezcílný růst hospodářství“? Tyto věci neexistují, jsou to pouze označení některých individuí pro fenomény, které jsou přirozené a principielně dané.

Základní nepochopení principů funkce lidské společnosti a jejích důsledků jsou prapůvodem pro tyto fabulace o spotřebě a dalších jevech. Jsem asi hlupák, když si myslím, že lidská společnost musí někam směřovat a musí si zvolit cestu, po níž se vydá. Směr je buď zpět na stromy anebo k technologickému pokroku. Cestou může být svobodná společnost, která si svůj osud určuje bez zásahů omniscientních vládců a tedy nese také plnou zodpovědnost za své činy a jejich důsledky anebo jí může být společnost, která se nechá vodit za ručičku a spoléhá na vyšší sílu či na vládce, kteří jí ukáží, kudy se mají vydat a jakým způsobem postupovat, ta se ovšem v průběhu času stává společností zdegenerovanou.  Přirozené však v obou společnostech je to, že tahounem všeho je spotřeba a hospodářský růst, protože je nutné mít malinké krůčky nebo cíle, kterými se dostaneme nevědomky k velkému cíly. Ano, to malé osobní sobectví, touha po osobním prospěchu i na úkor druhých, tato hra, která má vítěze i poražené, to jsou impulsy pro fungování společnosti. Nikoliv jednota a bratrství. V jednotě totiž vzniká kolektivní sobectví, které je reálnou hrozbou a projevuje se velmi negativně.

Spotřeba zapříčiňuje rozvoj vědy, kultury, vyšší životní úroveň obyvatel Afriky a jiné velmi pozitivní výdobytky. Pokud je dostatečně volně nastavený trh a mezinárodní obchod, tak spotřeba a hospodářský růst mohou opravdu zvýšit životní úroveň na celém světě. Kdo proti tomu chce bojovat, je nepřítelem společnosti a svobody, protože upírá šanci pro lepší život milionům lidí na planetě.

Jsme špatná společnost, pokud se nezajímáme o věci, které jsou kolem nás, a necháváme si namluvit různými pisálky a rádoby odborníky, že spotřeba a hospodářský růst jsou věci zlé a není přece nutné, abychom neustále spotřebovávali a rostli. Je třeba říct, že to co máme dnes, bychom neměli. Jeli někdo ochoten přijít o internet, počítač, auto, televizi apod. na úkor menší spotřeby, ať mi dá vědět proč?

Problém rádoby filozofů a pseudohumanistů je ten, že si neuvědomují věci v souvislostech. Pak můžou servírovat různé nesmysly ani se nad tím nepozastaví. Je asi v pořádku, že jsou tu i tito lidé, kteří se nás snaží vystrašit a odradit od soustředění na výkon ekonomiky. Alespoň si můžeme uvědomit, co všechno můžeme ztratit.

Na závěr tedy shrnutí: Spotřeba v současnosti i s hospodářským růstem jsou zapotřebí, aby ti kdo ztratili zaměstnání, a jsou tudíž registrováni jako nezaměstnaní, našli práci jinou a situace i z hlediska sociálních výdajů by se mohla vrátit do svého „normálu“. Důležitý je výzkum, vzdělání a oddlužení veřejných rozpočtů, k tomu všemu potřebujeme růst spotřeby znovu zpět k normálu. Výzvou by pro nás mělo být zvolení zastupitelů, kteří se budou chtít poprat se schodkem veřejných rozpočtů nikoliv volba experimentů, které pouze prohloubí problémy. Nechceme-li čekat na MMF až nám naordinuje velmi bolestné změny za vykoupení našeho bankrotu. Věřte nebo ne, je to realita, se kterou už se potkalo Maďarsko, pobaltské země, Island a potká se s ní časem možná i Řecko. Tvrdé škrty na výdajové straně rozpočtu jsou jedinou možnou variantou, jak řešit dnešní zadlužení. Dříve nebo později to musí dojít i většině.