Obama inflagranti - zpráva o stavu Unie

Obama je rozhodně skvělý řečník a zahraje na city komukoliv, ale někdy nemá domyšlené možné důsledky svých slov jako v posledním projevu ke stavu Unie. Nechci říct, že Obama lže, ale rozhodně klame. V ekonomických otázkách dost často hraje na dvě strany.

Nic není takové, jak to vypadá.ateo.cz

Klame svými historkami, příběhy chcete-li. Na jedné straně podporuje malé podniky, na druhé straně vykoupí General Motors přesto, že v té době ví o stavu, který je neudržitelný a spěje ke krachu největší automobilky v USA (zde o tom píšu den před vyhlášením bankrotu!: http://adamabelovsky.blog.idnes.cz/c/77295/Vlady-si-hraji-s-bublifukem-aneb-fiskalni-stimuly-srotovne.html). Ve své zprávě o stavu Unie tvrdí, že jeho cílem je nastartovat malé podniky a netvrdím, že vše co chce učinit a doposavad učinil je proti tomu, ovšem případ GM potvrzuje nekonzistentnost politiky tohoto populisty. Peníze, které poslal do krachujícího podniku, sebral daňovým poplatníkům, což si zřejmě mnozí stále neuvědomují. Ano, takto se berou šance a motivace malým podnikům a narušuje se konkurence. A ne, takto se nedělá politika, která by byla založena na bezbřehé lásce k sociálně slabším, nýbrž taková, která ve svém důsledku právě ty nejchudší zasáhne nejvíce.

Více mě však rozohnil jeho výrok, který bych označil za onu inflagrantnost, která ho usvědčuje z účelovosti jeho politik. Obama prohlásil - volně přeloženo: „Co se týče nových ekologických technologií a především programů je jedno pokud věříte v globální oteplování nebo ne, protože klíčové je, aby USA byly vepředu a určovaly směr, aby byly jedničkou v těchto trendech.“ V podstatě nám sděluje, že nezáleží na tom, proč něco dělá a jestli to má nějaký reálný efekt, důležité je aby byly Spojené státy vpředu tohoto stroje na peníze. V době krize a v době jejího opouštění (exit strategy) je podle něj důležité ničit, co je a budovat neefektivně, co není. Skoro bych řekl, že toto je definice ekonomických stimulů (stimulus). Už je z mého pohledu méně podstatné, zda jde o tzv. zelené technologie nebo třeba o veřejné práce. Ačkoli zelené technologie jsou věcí, která má v budoucnosti místo, tak či onak, jsou dnes spojeny s nesmyslným (neefektivním) přístupem, který si zakládá na své zprofanovanosti (většina lidí globálnímu oteplování slepě věří, aniž by o tom něco věděla, či o tom hlouběji přemýšlela) a na své schopnosti přinést peníze tam, kde je firmy chtějí mít tedy od státu k nim, vytváří tak pokřivené konkurenční prostředí a posiluje pozice velkých podniků.

Jeden slib Obama přece jenom dodržel. Neustále se nechává inspirovat F. D. Rooseveltem (FDR). Jeho ekonomické politiky by se dali označit za Nový Obamův úděl s ligth motivem Yes, we can (Ano, můžeme), který jakoby měl znamenat: Ano, můžeme opakovat stejné chyby neustále dokola. Změna, kterou Obama sliboval, je vlastně návrat k politikám FDR a Keynesiánství*, ovšem opepřený něčím, co by zřejmě ani FDR neunesl, socialistickým zdravotním systémem, který je spolu s důchodovým systémem poslední překážkou USA k cestě do pekel neboli do evropského socialismu.

Poslední postřeh z projevu je ten, že Obama vytknul Nejvyššímu soudu a jeho soudcům, přítomným asi 5 metrů od Obamova pultíku, rozhodnutí ve sporu Citizens United v. Federal Election Commission. Za prvé je komentování takovýchto rozhodnutí do očí soudců Nejvyššího soudu značně nestandardní, až bych řekl neviděné, což mi ale nevadí, za druhé však je takovýto apel na soudce dosti bezprecedentní a vzpomínám si opět na FDR. Ten se odhodlal k něčemu většímu a to k přestavbě Nejvyššího soudu, resp. jeho složení ex post. Přesněji řečeno FDR nemohl přes soudce Nejvyššího soudu, prosadit už příliš socialistické zákony - soud byl nominován předchozími republikánskými vládami tedy byl z většiny (5:4) konzervativní. Nejvyšší soud má 9 členů, kteří jsou nominováni na doživotí a jelikož tam byli republikány jmenovaní a zrovna ti byli starší 75-ti let, rozhodl se FDR navrhnout zvýšení počtu soudců a donominování soudců nad 75 let soudci mladšími, čímž by dosáhl přerozdělení sil ve svůj prospěch. Tento návrh byl tvrdě odmítnut, protože americká politická kultura velí neměnit pravidla hry v jejím průběhu a byl za něj FDR také potrestán následnou ztrátou křesel ve volbách do kongresu, ve kterých ztratil původní suverénní většinu. Nyní jsou konzervativní soudci opět v převaze jednoho soudce a tak opět tvoří brzdu proti síle kongresu a prezidenta, kteří tvoří zbylou část demokratické struktury USA. Opět má však levicový prezident s tímto problém. Ač je ústava USA sebe rigidnější a je mnohdy považována za zastaralou, jsem za ni v těchto situacích rád.

Obama ovšem ačkoli více respektuje demokratické principy své země, překonává FDR ve svých ekonomických návrzích, které by ve 20. letech 20. Století byly považovány za komunismus. A dnes mu v nich už především nebrání ústavní soud, jako bránil FDR. Dnes totiž, ačkoli je Keynesiánství a levicová ekonomická politika vyvráceným omylem (podle Keynese jsme v dlouhém období mrtví!, proto razí krátko-dobou/zrakou politiku zvýšených vládních výdajů), se ani neptáme, jaký vliv mají kroky vlád na svobodu lidí a jsou-li žádoucí pro celou společnost nebo jen pro elity ať už finanční či politické.

*  Keynesiánská ekonomická politika (Keynesiánství) je založená na státních výdajích tedy expanzivní fiskální politice v době poklesu HDP. Ovšem Lord Keynes netvrdil, že je rozumné vytvářet státní výdaje na dluh i v době konjunktury, to už je pouze politický kalkul a zpronevěření Keynesových myšlenek ve prospěch bujení státu a jeho moci. F. A. Hayek se otevřeně Keynese dotazoval, jak chce obhájit svoji ekonomickou politiku v dlouhém období a Keynes s trochou žertu odpověděl, že jsme v dlouhém období všichni mrtví. Ekonomická politika Keynese byla použita F. D. Rooseveltem v době krize a z krize udělala depresi trvající až do dob 2. sv. v. Tato politika byla uctívána i po 2. sv. v. v Británii v tzv. Stop and Go politikách, kdy se VB točila ve spirálách a prodělávala jedno z nejtěžších ekonomických období své historie. Naopak v Německu se po druhé světové válce razil mnohem tržně konformnější přístup, který vyústil v ekonomický zázrak Německa.  Podrobněji se této problematice budu věnovat v dalším článku.

Dodatek: Ben Bernanke byl znovuzvolen senátem do funkce „šéfa“ Fedu, ač nejmenší většinou v historii 70:30. Bezpochyby jeden ze strůjců krize ať už to přiznává či ne samozřejmě by nebylo správné zde nezmínit i T. Geithnera, Alan Greenspana a Paula Volckera, kteří se na vytváření bubliny podílel snad i masivnějším podílem. Bernanke popírá, že by Fed něco nezvládl a odvolává se na různé teorie, které mají základ v Keynesianském vidění ekonomie. Zároveň raketový Ben tvrdí, že zkrotí inflaci, která musí přijít v nadcházejících letech a že na to má nástroje. Jsem zvědavý, jak to bude opravdu fungovat, protože podobný nárůst měnové báze jsme v dějinách nezažili.