Ano, i tak můžeme řešit problémy, radikálně. Je to hloupé? Chceme hájit lidská práva nebo se chceme jen zbavit potíží? Zacházíme do pseudohumanismu? Odpovědi hledá spousta lidí, ale mnohdy ne zcela racionálně, resp. s ohledem na druhou stranu.
Potrebuje nekdo více? Proc tomu nekterí nerozumí?
Radikální řešení už byla prováděna v minulosti, což některým lidem uniká. Možná je to nechává chladnými a myslí si, že se historie opakovat nebude. Tito lidé nemají problém se odvolávat na ideologie, které jsou svým způsobem vražedné ideologie nesoucí na svém hřbetu miliony mrtvých lidí. Tito lidé by si měli uvědomit, že sebou nechají cloumat myšlenkami, které byly jako vražedné uznány desítky let nazpět.
Chtěl bych vidět do těchto lesklých hlav, jakým způsobem si ospravedlňují vraždy, které byly prováděny, jakým způsobem mohou popírat to, co je nepopiratelné a oni to musí vidět. Nejsou to vždy jen hlupáci duchem slabí. A to je to co mě zaráží. Kam se poděla jejich humanita? Pokud mají natolik vymyté mozky, tak je těžké se s nimi vůbec o něčem bavit.
Budeme-li předpokládat, že jako protiváha určitému extrému na jedné straně, zde existují tito radikálové strany druhé, tak si uvědomíme složitost této problematiky. Právě protože absolutně nechápeme, co tyto lidi žene k takové rasové nenávisti. Není právě toto určitá přirozenost přírody, že jsou dva extrémy, které se vyvažují a my jen zdánlivě tušíme, jestli je to přirozenost nebo ne. Pokud ne tito neo-nacisté atd., tak co je protipólem absolutního kosmopolitismu? A potřebujeme nějaký protipól?
Máme tedy na straně jedné zrušení veškerých hranic, zavedení anarchie atd. a na straně druhé upevnění státu jako uzavřené jednotky, do které nesmí vstoupit nic zvenčí. Kolem těchto extrému, ale naše společnost osciluje už dlouhou dobu pravděpodobně od svého vzniku. Jako liberálně smýšlející člověk mohu říct, že inklinuji k extrému bez hranic. Nutné je, ale říct, že jako každá utopie ani tyto nemohou fungovat. Stejně jako nefunguje komunismus. Už nikdy se nesmíme účastnit žádné takové utopie, pokud nechceme zažít zvěrstva, jaká jsme jako lidstvo zažívali.
Bude-li existovat extrém na jedné straně, musí tedy existovat i extrém na straně druhé. Zde se s velkou pravděpodobností nachází ta přirozenost, kterou si ale nechceme a zřejmě ani nemůžeme připustit, pokud budeme hledět z našeho malého pohledu jedné osoby. Abychom neupadli v jeden, či druhý extrém musely by oba extrémy vymizet a to nepůjde, dokud zde budou problémy, na které tyto extrémy radikálně reagují.
V poslední době jsme zavaleni různými pseudo teoriemi, které nás přesvědčují o tom, že se lidstvo chová špatně atd. Pseudohumanismem není snaha pomoci sociálně slabším skupinám, ale je jím např. přestěhování ministra Kocába do Chomutova. Musíme se zamyslet nad řešením této otázky, ale nepomůže nám pobyt pana Kocába kdekoliv. Je nutné uvažovat o tom, že jsou tito lidé segregováni od naší civilizace, jsou uzavřeni na svých sídlištích a to je ten problém. Když dáte deset zlobivých dětí dohromady, tak také nedocílíte toho, že se uklidní a začnou se chovat jinak, naopak tu situaci ještě zhoršíte, pokud tyto děti ale rozdělíte mezi sto dalších, dosáhnete mnohem většího úspěchu. Řekl bych, že toto je klíčová myšlenka číslo jedna.
Myšlenka číslo dva by mohla být změna sociální politiky k této skupině obyvatel. Způsobem jen malé pozitivní diskriminace. Nelze vydělávat plozením dětí! Takovéto smýšlení je, ale v těchto lidech vzbuzováno právě naší sociální politikou. Pokud v těchto lidech nevzbudíme chuť pracovat a pocit, že je jako pracovníky na jakékoliv pozici nebudeme diskriminovat, tak nedosáhneme ničeho. Myšlenka číslo tři je lepší péče o tuto skupinu obyvatel namísto vysokých sociálních dávek. A za čtvrté vše vyžaduje svůj čas.
