Hegelovy „Základy filosofie práva“ jsou často považovány za jeden ze stavebních kamenů filosofií totalitních režimů. Tento názor, ale není dogmatem, nýbrž určitou interpretací, která dosti pokulhává. Faktem je, že některé Hegelovy myšlenky jsou velmi liberální.
Hegel chápe občanskou společnost jako ochránce práv a svobod člověka, který ovšem zároveň vyžaduje určitou reciprocitu prostřednictvím vzájemného vztahu nazvaným Hegelem: „Býti vším skrze občanskou společnost “. Z Hegelových myšlenek také vyplívá, že by občanská společnost měla, spíše než živit druhé, vytvářet prostředí takového charakteru, ve kterém se každý sám může postarat o svou subsistenci.
Chudoba není jen libovůlí, ale může být způsobena i jinými faktory a tady by podle Hegela měla obecná moc u chudých přebírat místo rodiny. Zde ovšem nastává problém odcizení této chátry (Pöbel) od společnosti „zbavením“ svých práv a povinností, které může být vyústěno v kriminalitu, … Chudoba, ačkoli zaslouživší si určitý přístup morality a subjektivity, je řešena obecným přístupem. Hegel vidí problém v „efektu nahodilosti pomoci“, kterou provádí různá dobročinnost, jakožto nedostatečně působící pomoci na celek. Tento individuální přístup by měla společnost omezovat, tak aby byl co nejpostradatelnějším.
Podle Hegela je vznik chátry doprovázen větší snadností zbohatnutí hrstky lidí na úkor této chátry, ovšem zde upozorňuje Hegel na problém vzniku tzv. bohaté chátry, která ztrácí svoji mravnost svým pocitem vyčlenění se ze svých práv a povinností.
Je proti principu občanské společnosti, aby subsistence byla zprostředkována skrze veřejné vlastnictví. Tedy podle Hegela se ukazuje, že přemíra bohatství znamená nedostatečně bohatou občanskou společnost, tedy nemá prostředky pro zabránění vzniku chudoby, resp. chátry.
Ukazuje se, že ponechání chudých jejich osudu může být nejpřímějším způsobem řešení problému chudoby. Vznik chátry a chudoby je zákonitý a sám Hegel nenabízí řešení, poukazuje na fakt, že je třeba s chudobou a chátrou bojovat prostřednictvím občanské společnosti. Jako jedno z řešení je však nabízen export výroby, čímž by občanská společnost měla překročit sama sebe a vydat se na pole mezinárodního obchodu.
Stát je uskutečněním mravní ideje, tj. Hegelova definice státu. Stát je ztělesněním mravu, prostřednictvím vědomí a činnosti jednotlivce. Tzv. substanciální svoboda je uskutečnění sebe sama skrze mravnost tedy stát. Stát bez mravu nemůže existovat stejně jako mrav bez státu. Stát je skutečností substanciální vůle, která je v podstatě existencí „vzájemného“ rozumu, který je vyjádřen i ambicemi jednotlivce na řád, kterým je tímto stát. Problém svobody a povinností, jakožto protichůdných vůlí, je z pohledu Hegela vnitřně rozervaný. Pokud svoboda bojuje proti řádu, může vnitřně přesto vyžadovat jakýsi stav vyrovnání svobod.
Hegel také jasně odmítá libovolnost vstupu jednotlivce do státu, tedy odmítá, jak Locka, tak další zastánce teorie společenské smlouvy. Chápe sebeurčení jednotlivce podobně jako Aristoteles v obci, tak Hegel ve státě. Úkolem hledání ideje státu není dokonalé zachycení vedlejších produktů státu, nýbrž nalezení ideje státu jako realizace svobody jednotlivce, která podle Hegela tkví právě v začlenění se do státu.
Hegel může být inspirací heterogenního charakteru. Nepochopení některých konceptů může vést k desinterpretaci, která pak svaluje na Hegela „vinu“ za nastolení myšlenek vedoucích k totalitě.
