Není šikana jako šikana - byl jsem na třech útvarech a všude to bylo jinak - někde byl vrchol šikany že mladý donesl mazákovi vodu se šťávou - jinde to bylo tvrdé bití,

co byloale nejhorší , že o tom velitelé věděli a mnohdy jim to vyhovovalo

Byl jsem dobrovolně-povinně na vojně v letech 1964 - 6. Šikanu jsem také zažil ale trvala asi první 3 či 4 měsíce při výcviku "bažantů". Poté se "mazáci" uklidnili.

Na Doupově jsem 2 měsíce klasickou kosou s asi 50 dalšími vojíny kosil trávu a druhá polovina se jí snažila usušit.

Jednoho rána nám velitel nařídil posekat hektar mladého ovsa. Já coby čerství absolvent SZTŠ jsem se pokusil veliteli domluvit, že zde je něco špatně. Má námitka byla zamítnuta. Šlo nám to jak když hrom bije, když již chyběl kousek jako tenisový kurt, zahledli jsme rychle se přibližující auto. Prudce zastavilo, dveře se rozlétly a hnala se k nám docela pěkná blondýnka, poskakující drdol se jí rozpletl, vlásky v mírném větru vlály. Když k nám doběhla, po tváři jí stékaly slzy jako hrachy.

"Co jste to pro Boha provedli", naříkala a dokonce padla na kolena a nešťastně se rozhlížela řádcích již ležícího ovsa, jež byl, jak jsme se následně dověděli, jakýsi experiment mladé agronomky.

V kasárnách kde jsem sloužil, přišli o život čtyři chlapci a já měl namále.

Sloužil jsem u zdravotního praporu a jeli jsme k případu, kde kluk se chtěl na WC oběsit z důvodu, že už nemohl vydržet šikanu. Bylo staré WC s litinovým splachovadlem u stropu a on se postavil na WC a kolem splachovadla uvázal provaz a kolem krku si dal smyčku a skočil. Jenže splachovadlo vypadlo ze zdi a vzalo jej po hlavě. Utrpěl rozbití hlavy a otřes mozku, protože dostat takovým litinovým splachovadlem není jen tak. Po ošetření a propuštění šel do vazby a byl stíhán za sebepoškozování a za pokus vyhýbání se vojenské služby.

Odsloužil jsem 12 měsíců u bigošů(motostřelecký pluk) v Tachově. Nejhorší sebranka co v armádě existovala-většinou východňari. (V případě útoku ze západu jsme byli první na ráně). Šikana tam samozřejmě byla a nebylo to nic příjemného to jenom vidět, natož zažít. Jinak za ten rok došlo u našeho pluku ke dvoum smrťákum. Jedna dopravní nehoda a jednou vlastní blbost-kluk vlezl v Plzni na vagon a sejmul ho proud. Okamžitě se jelo oznámit rodičům těžké zranění syna-osobně velitel jednotky a politruk. Po návratu jsme se dozvěděli, že kluk podlehl. Okamžitě se organizoval pohřeb v místě bydliště se všemi vojenskými poctami a vojenskou hudbou.

Články o mrtvých vojácích ve mne vyvolávají smutné vzpomínky na ty kluky které jsem dobře znal a kteří se domů vrátili v rakvi. I na to, že jsme nesměli být na jednom pohřbu, neb byl církevní, a politruci to zakázali, přitom Jano zemřel při službě vlasti a měl by mít pohřeb s vojenskými poctami.

"V současné době je v civilizovaných zemích počet sebevražd kolem deseti na sto tisíc obyvatel. To ukazuje že počet sebevražd byl v armádě dost vysoký."

Vzhledem k odlišné demografické struktuře jde o neporovnatelné číslo.

A vůbec největším vrahem v ČSSR byl svítiplyn, tisíc obětí ročně.

Tak svitiplyn byl take nejdostupnejsi a nejjednodussi reseni pro sebevrahy. Zadna cidla, zadne zaklopky neexistovaly. Stacilo otocit knoflikem na sporaku a jit spat..... Navzdy.

Tak nejčastěji asi docházelo k tragickým nehodám při vojenských cvičeních, legendární je v tomto směru prostor kolem Bochova a Doupovských hor, které armáda dodnes nesmyslně okupuje (i přes částečné zpřístupnění některých oblastí). Přitom zrovna zde jde o nádhernou krajinu sahající od Karlových Varů až po Kadaň.

To je pravda. Kazdy se bal tehle velkych vojenskych cviceni. Jak na Doupove, tak u nas v Boleticich. Pouzivani ostre munice, tanky, letadla..... A k tomu ucast ruskych vojaku. Casto negramotnych, hladovych Tech smrtelnych nehod byvalo hodne. Takovy byl socialismus

Z vlastni zkusenosti. Nejakou sikanu jsem uz videl na zakladni skole. Zejmena propadli skolaci, kteri byli starsi, silnejsi a hloupejsi to zvladali dokonale. Na gymnaziu a dale na nastavbe nic. Vubec nic. Zrejme tim, ze tyto skoly navstevuji lide s vyssim intelektem. A pak jsem sel na vojnu a tam jsem narazil. Vládlo tam tezke mazactvi, tolerovane lampasaky. Kdyz to prirovnam, tak me zavreli do "vezeni" obehnane ostnatym dratem, kde vladly gangy z vychodniho Slovenska. Ti Slovaci neumeli ani slovensky cist ani psat ani splachnout zachod. Ale umeli rvat a na ferovku 5:1 davat presdrzku. Jsem rad, ze si nyni mohu vybirat, s kym se budu stykat a skym ne.

Ono to ale fungovalo i naopak, u Slováků sloužících v Českých zemích, byť možná s menší brutalitou. Ale když se za okny kasáren objevilo stádo ovcí, dostal "východňár" rozkaz: "Pozdrav své bratry!"

Děkuji za zajímavé připomenutí pozapomenutého fenoménu naší udatné ČSLA. Sám jsem na sobě šikanu nezažil. ani jsem se jí neúčastnil. Ale vím, spíše v obecném souhrnu pozorování a zkušeností jiných, že velitelé měli sklon určitý druh šikany tolerovat pod vlivem jakéhosi mýtu, že šikanující mazáci vlastně dělají pro vojsko údajně "dobrou práci" tím, že upevňují disciplinu. Že "srovnají nováčky do latě" a velitel se potom už nemusí až tolik namáhat. Byl to samozřejmě mýtus, který čas od času končíval tragicky.

Myslíte si, že v US Army nebyla a není? Protože jsem byl na vojně (ZVS) malý velitel, tak kupodivu se o ni velmi zajímala kontrarozvědka. A nositele tohoto svinstva přemisťovala resp. dala pokyn velení.

Nějaké divné období 1969-1968