Mám to za sebou, Sýrie a Jordánsko - Eufrat šest kontrol,
jestli světla nejsou kamery… Bylo to
celý divný… Čím blíž Iráku, tím divnější pocit….
SyrieJH
Jako vždycky přijíždím do místa až za tmy, tohle časování mi pořád nevychází. Ještě pár kilometrů, pak dlouho nic není a pak je pozdě. Totéž se mi stalo v Qamishli, kurdském středisku na severovýchodě Sýrie….
Pár minut jsem se „chytal“, ale pak skoro jako vždycky jsem se ztratil. Najednou jsem v zapadlých uličkách bez světel. Lidí, co sedí před domem, nebo na vysokém obrubníku, si všimnu až na poslední chvíli. Jsou všude, i když je nevidím.
Nemám z toho dobrý pocit. Na jednom rozcestí (křižovatka by byl silný výraz) vidím taxi, najíždím k němu, ptám se na hraniční přechod. Beze slova zavírá okýnko a odjíždí. Je mi tu čím dál tím míň příjemně, ta naložená motorka je asi tak akční jako mamut, stačí do mě víc strčit a jsem na zemi, o nějakém kaskadérském úniku nemůže být ani řeč, protože nic nevidím, ani nevím, kam zmizet…
Blíží se nějaká malá motorka, nemám rád tady ty mladý kluky na motorkách, jsou drzí parchanti (a to vážně), zastavuje přede mnou, nic moc nevidím, tak zařazená jednička, prsty na spojce. Přichází ke mně kluk, vypadá slušně, usmívá se a říká: „Vítejte v kurdské čtvrti.“ Trochu pokulhává, má jednu nohu kratší. Ten kluk se mi líbí. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, a abych našel hraniční přechod, mi to moc nepomůže, ale snad… Já nejsem arab, já jsem Kurd, říká hrdě.
Ten kluk je učitel angličtiny na základní škole, vysvětluje mi, že přechod už je zavřený. Otevírá až ráno v osm hodin. To není dobrá zpráva. Zkouším, jestli neví o nějakým levným hotelu, kde by se dala parkovat naložená motorka.
OK, pojeď za mnou. Motáme se uličkami, a jestli jsem snad tušil, kde jsem byl, teď už to nevím vůbec. Občas je to i enduro - jízda vestoje ve štěrku. Zastavujeme před nějakým domem, mám počkat. Nikde nikdo. Naproti je nějaký staveniště, ten dům nevypadá špatně.
Za chvíli vyjdou tři chlapi. Vítej u mě doma, tohle je můj otec a tohle můj bratr Džihád. Chce se mi smát, ale do smíchu mi není. Nabízí mi, abych uklidil motorku do dvora. Je to hezký místo, velká zahrada…
Dáme si čaj a klábosíme, odkud a kam a tak. Moje nedostatky angličtiny se za chvíli projeví, ale to není problém, anglicky mluví jen ten kluk. Jeho bratr a ti další, kteří se pomalu scházejí okouknout návštěvu, neumí ani slovo.
Vůbec jim to nevadí, dokonce přestanou mluvit i kurdsky a hrají pantomimu, a tak říkají, co potřebují. Překvapilo mě, kolik se toho dá říct a pochopit beze slov, je to docela legrace.
Pak si otec všiml, že mám těžký boty a nabídl mi pantofle, to byl dobrý nápad, jen jak se zout bezpečně a neotrávit všechny kolem. Žádný problém. Jdeme na dvůr, kluk vezme konvici a za přihlížení všech si myju nohy, když mi je chce začít otírat, to už je i na mě moc.
Umytý nohy, po dobrým čaji - je čas na večeři, jdeme do domu. Na zem se prostře velký igelit, sedí nás u večeře jen šest, já, kluk, jeho otec, Džihád a další dva nejstarší bratři. Ostatní sedí okolo a dívají se, jak mi jíme, není mi to příjemný, ale tak to tu chodí.
Objeví se nějaký bratranec, co prý úředně neexistuje, nemá žádné doklady, syrská vláda ho nechce, nemůže cestovat, nemá pojištění - není. Děláme si ze sebe navzájem legraci, i když si nerozumíme ani slovo. Je to takový ten bodrý provokatér.
Večeře je pestrá, smažená vajíčka, sýr, okurky, rajčata, arabský chleba, olivy, jogurt, nějaký strašlivě pálivý koření. Nezklamal jsem, se slzama v očích, za hurónského smíchu, jsem tu lahůdku zkusil.
Po večeři čaj, hygiena venku u umyvadla. Když už jsem to pozvání přijal, myslel jsem, že mě někam uklidí, kde přespím, ráno se sbalím a zmizím na hraniční přechod. Tak to fakt ne, kluk a jeden z bratrů budou se mnou spát v místnosti.
Kluk si chce pořád povídat, jsou dvě hodiny v noci. Chtěl by cestovat, ale je to tady opravdu složitý. Je mi fakt sympatickej a kdyby se našel způsob, jak ho poslat třeba na kurz angličtiny do Londýna… Usínáme. Konečně. Nejsem zvyklý spát takhle s cizími lidmi na zemi…
Ráno mě budí mobil. Všichni už jsou na nohou a já si myslel, že v 5:30 budu první. Snídaně. Stejně jako večeře, sýr, vajíčka, rajčata….
Teď přijde to hlavní, focení se všemi, večer chápali, že jsem byl utahaný, ale teď nemohu odmítnout. Dostaví se všichni, kdo tam byli večer, a já mám pocit, že je jich snad ještě jednou tolik. Je odfoceno, všichni se loučí a odcházejí za svou prací. Kluk tam jen tak smutně stojí, dělám si jeho fotku na mojí motorce - má z toho radost.
Na celnici přijíždíme brzy, ale už se tu dělá fronta, dvě auta, moje motorka a asi padesát lidí s velikými pytli všeho možného. Hranice se budou otevírat za hodinu nebo dvě, to se uvidí, jak se sejdou celníci.
Dáme si colu, rozloučíme se. Vyměníme si mobily a emaily.
Tohle jsem nečekal, je to malá celnice, něco jako příhraniční styk. Než se začalo s provozem, je tu těch lidí snad stovka, a jako všude tady na hranicích, je to směs všech kultur a národností. Je to zvláštní mozaika.
První, čemu se musím podrobit, je měření teploty kvůli prasečí chřipce, nebo čemu. Měří se něčím do ucha a když vidím, jak se tím pracuje, ježí se mi chlupy. Prošel jsem, teď poplatek za ukončení pobytu, a kontrola věcí a motorky.
Všichni se tlačí k okýnkům, celníci něco hulákají, lidi jsou oddělení drátěnkou, ti změření a bez teploty a ti další. Začíná být vedro. Motorka s focením se mi začíná ztrácet z očí v davu lidí. Nejde to všechno tahat s sebou.
Do celnice jsem vpuštěný přednostně, lidem se to moc nelíbí. Celnice je o něco větší než garáž, je tam tak dvacet celníků, padesát až sto lidí, křik a dohady.
Už na syrský straně jsem viděl jedno hlučný přetahování, když se lidem z turecký strany povedlo odstrčit celníka u brány a proběhnout, nevím, jak to tu chodí, ale když vás nechtějí pustit, utečete…
Procházím hladce - až na zelenou kartu - nevzal jsem si ji s sebou. Tak zpátky. Prodrat se tam a zpátky davem lidí, kteří jsou nervózní, celníci mi naštěstí pomáhají.
Karta je v pořádku, ale padl počítač - tak hodinu prý. Nesmím teď nikam, motorka venku, bůhví kolik a jakých lidí kolem, já tady v tom vedru.
Nebyla to hodina, ale dvě, mezitím moje papíry – pas, karnet, techničák, pojištění, putuje po místnosti, najednou vidím, jak to nese jeden civil, ne celník, jdu k němu a snažím se mu je vzít, celník mě uklidňuje, že on to zařídí.
Najednou strašný řev, tahanice, strkání, celníci někomu zabavili nějaké věci, křik sílí, napětí houstne. Najednou dva celníci vytáhnou pendreky, zavřou vstupní i výstupní pletivové dveře a jdou se přidat do toho frmolu, tohle nemusím, mizím za pultem u jednoho celníka, směje se, ostatní se nesmějou, řvou na sebe, strkají do sebe.
Nějaký stařík tam padá na kolena, běduje. Nějaký mladí, silní, a fakt naštvaní, chlapi tam tlačí celníky do kouta.
Za deset minut je po všem, zboží je zabavený, rváči zpacifikovaní, ten stařík, co tak bědoval a ječel, si teď v klidu něco vysvětluje s celníkem, dokonce si od něj bere cigaretu, jako by se nic nestalo. Odemknou se drátěnky a provoz zase běží normálně.
Konečně jsem venku… zpátky v Turecku.
podívejte se na fotografie na:
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#
