Turecko 2

Silnice, o který většina motorkářů sní. Samá zatáčka, nahoru dolů, žádný provoz… a na to tady bacha… vždycky mi něco říkalo bacha...

JH

Jednou jsou to krávy, podruhý stavbaři, potřetí někdo, kdo si to užívá jako vy a je moc širokej. Děje se to tady skoro pořád, jezdí se na ostro. Asi platí Masallah – dáli bůh…

Neumím to popsat, ale zažívám takovou tu euforii z volnosti, z krajiny, ze sluníčka, ze života. To, co se fakt nedostává každý večer u televize, když to není s hvězdičkou.

Mezi Denzili a Ispartou jsem objevil na mapě silnici, co se mi líbila. Kolem slaných jezer, v horách. Jdu na to (na ni). Neskutečná jízda skoro dokonalá silnice, krásný táhlý zatáčky, začínám zapomínat na čem jedu. Jen asfalt taje víc a víc, stavím na čaj, už ho "umím získat zadarmo" - vyprávění o cestě a protúrování motorky, to maj fakt rádi. U nás by nás nejraději ukřižovali za laděný výfuk, tady to je jiná - čaj zdarma :o)

Zkouším, jestli je jezero fakt slaný - je. A znovu a znovu ta úžasná silnice, všechno bez problémů, jako ve snu.

V Burduru se radím, jak dál, všichni mi posílají na jih do Antalye. Čas letí, tak to bude Antalye, při moři to může byt ok. Jako vždycky dojíždím nadoraz, to je za tmy.

Antalye, hrůza, turistická fabrika. Projel jsem se kolem hradby luxusních hotelů, moře neviděl. Hotely jako Sultan Sah, Spice apod. vytvářejí ve svých hostech pocit výjimečnosti, co víc, i v personálu na vrátnici, fakt nejsem jejich třída.

Sehnat postel a sprchu se zdá nemožný, couvám od moře a mám kliku, motel, rozumná cena, přepychová postel. Rychlý kebab odvedle, napsat maily a spát.

Vydám se po pobřeží, kratší, ale určitě ne rychlejší a už vůbec ne zábavný, pryč.

Znovu na sever, teď už do kurdský části. Po pár kilometrech první vojenská hlídka, nejsme na to zvyklí. Lidi jako všude jinde, rychle zapomínám a zase si užívám nádherný přírody a silnic. Pro motorkáře je tady asi ráj (s malým „r“, ne Paroubkův s velkým).

Všechno má svůj konec. Teď neskutečná rovina z Konyi do Eregli. Ale už je zase skoro tma, pár fotek a hledat nocleh.

Pumpa a docela slušný místo na spaní, pozvání na čaj a horlivý Kurd, který se rozvášní, když se dostane na kurdskou otázku. Obdivuju sílu jeho nadšení a taky mi nahání hrůzu něco tak abstraktního jako „vlastní“ stát, a síla, která v tom chlapíkovi dřímala.

Raději jsem nevnímal, co ještě se snažil vyprávět, že pro Kurdistán po světě dělal.

Mizím při první příležitosti. Je to divný kus země. Všude burcující plakáty, vojenský hlídky po setmění kontrolují civilisty, kufry aut... V Karansaray najíždím na novou dálnici, jsem na ní skoro sám, je divná. Všechny cedule zastříkaný - selektivně, něco tu prostě nemá být.

Když někde v dálce svítí výstražný světla, skoro mi běhá mráz po zádech. (A zima tu je.) Nádherná, ale v noci trochu zrůdná podívaná.

Veliký parkoviště noční kafe a jistota dalšího nočního přejezdu přede mnou. Rozednívá se, Adana a jídelní servis, kafe, doutník, protáhnout a dál na jih do Antakye.

Přisedl si ke mně chlápek se synem, vypráví o motorkách, zve mě k sobě, napůl neposlouchám, napůl spím, podaří se mi ho slušně odmítnout.

Antakya a všechna města tady jsou jiný než v Turecku, nevím čím, ale divný, nějak těm lidem nedůvěřuju.

Tak to vezmu ještě k moři, je to na dost dlouho než ho zase uvidím.

Město - vesnice je to jedno, je to tu divný. Malý hotel u moře, dohady nad motorkou, nakonec přislíbena osobni stráž syna majitele hotelu, souhlasím.

Odpoledne místo koupání prospím, proberu se tak na večeři.

Zítra Sýrie, jsem zvědavej, nedělá mi problém znovu tvrdě usnout.

P.S. No myslím, že je to nudný, už si to moc nepamatuju, děje se toho strašně moc.