Ráno jako každý jiný, naštvanej, nedospalej, ten malej kluk je prostě od pěti vzhůru a chce si hrát. Už přešlo období, kdy jen ležel…. Já už taky nemůžu spát, a když se to sečte…
LW Dneska to začne. 100 dní bez tohohle všeho - bez lidí, co znám, bez telefonů o ničem, bez toho vnitřního magora – tohle musíš, ještě tohle a furt dokola. Celej život, pořád dál a dál, to fakt ne.
Jsem magor, rozved´ jsem se a už jsem v tom znovu, povinnosti a odpovědnost snad za celej svět. Výborný na tom všem je to, že to po mně vlastně ani nikdo nechce.
Tak poslední oholení hlavy, poslední snídaně s partnerkou a dětmi a pak jedem. Pořád to vypadá dost šíleně, ale furt to má šanci.
Vždycky to tak dělám, nejdřív se nadchnu, pak se někam zašiju nejradši do kavárny, neberu telefony a přemýšlím si, „jak to udělat, abych…“ Pak teprve počítám, co to bude znamenat, co to bude obnášet, co to bude stát, a protože to je až nakonec, vždycky si to dokážu sám před sebou obhájit …. Někdy i před druhýma.
Holím si hlavu a přemýšlím o partnerce, o tom jak na začátku byla pro, pak ze zásady proti a teď… Zamyšlená, neví, co bude, chce mě podpořit, ale taky tu nechce být s malým Járou sama – zvládnou to, jen zatím neví jak…
Je to „samorost“, řízená emocemi, který nezvládá… Tak chytrá, že si myslí, že na všechno existují odpovědi…. Mladá, krásná, chytrá, ambiciózní, nadaná, ale někdy s takovou náladou, že by jí jeden…
Jára, to je kapitola sama pro sebe. Narodil se hodně brzo, byl malinkej jak morče… Dneska? Je chlapák - necelý dva roky, má svoji první motorku, první boule a modřiny z pádů, bude mi chybět, 100 dní – tři měsíce, to je dlouhý, u něj strašně…
Pak Honza „velkej brácha“, dvojnásobnej mistr světa v kickboxu, férovej kluk se železnou vůlí, pacholek je dobrej, já to nikdy nedokázal…. Je to inspirace, vidět ho a uvědomit si, že je fakt dobrej. Dobrej chlap, dobrej kámoš, dobrej trenér….
Pak tu ještě zůstane Anda, „velká ségra“, holka, co vždycky bojovala s „velkým bráchou“, ale když byla krize, šla za ním, ne za mnou. Hledá se, byla vždycky víc mezi klukama než mezi holkama, karate, motorky, kickbox…. Teď s tím má asi nějaký problémy… Někdy se zavře v pokoji, ani nevím, že je doma…. Je sama.
Nesmím zapomenout na „další“ chlapy v tomhle baráku. White, australský honácký pes, individualita na n-tou. Nádherný zvíře s jedinečnou povahou, chce být sám, jen výjimečně se „přijde podívat“, co se děje, drží se vždycky na distanc, ale má přehled…
Pak ten druhej „moula“ Atilla - bílý boxer… Roční štěně, mazel, benjamínek… Ale pokud je potřeba hlídat, tak je větší hrdina než White. Vzhled: krásný pro ty, co ho znají, hrozný pro ty, kdo se s ním potkají venku poprvé….
Hlava oholená, čaj se snídaní na stole, všichni „ti moji“ kolem. Nikdo nějak neví, co říct. Takový to ticho, když je každý sám mezi všemi se svými myšlenkami.
Jdeme ven, přejíždíme na „naší pumpu“ v Unhošti – dáme plechovkový kafe, tam už budou padat i nějaký fórky…
Tak ahoj, ještě pusu Járovi a jedem, 100 dní začíná.
*
