Padesát je vám jednou za život. Nějak to vypadá, že je to
důležitý, nějak výjimečný. I pro mě se to stalo důležitým. Tahle cesta vlastně
vznikla jako reakce na to „že už mi bude 50“.
tyhle oci me dostalyJH
Po ranní rozcvičce a snídani v parku vyrážím dál… vlastně jsem už svoje narozeniny oslavil. Ale přeci - to datum je až dneska… stavím na pití, zastaví u mě kluk na motorce na helmě stativový šroub. Dělá paragliding, jezdí po celém Iránu a filmuje ho ze vzduchu… dává mi kontakty na kamarády ve všech mnou plánovaných zastávkách… ty lidi jsou tu úžasný.
Trasa vede něčím jako íránským Grand kaňonem. Já z něj moc nevidím, všechno je v silným oparu. Užívám si tedy silnici, zatáčky, kolem se moc nedívám, není na co. Je to takový jezdecký den.
Shiraz – město šílenců. Dorazil jsem sem v dopravní špičce. Tlačím se do centra. Najednou to přišlo - moje BLBÁ NÁLADA… vztek na všechno… je to měsíc, co jsem z domova… nejdou sms, mobil jen občas… všude je to stejný, ty města jsou jiný, ale „to“ ve městech je stejný… barevný, většinou červený, neony mi splynuly do barevných fleků. Nerozeznám bordel od marketu.
Když zastavím, hned je kolem mě nejmíň deset lidí. Ptají se pořád na to samý. Nejvíc je pořád zajímá, kolik co stojí. Všude čínský cajky, nic domácího. Otázky na rodinu, děti. Na to jestli chlastám, beru drogy. Mám už toho všeho - i jich všech – dost.
Ztratil jsem se, přede mnou bouračka. Všichni houkají, tlačí se do každý skuliny. Teď do mě jeden vrazil, málem jsem si ustlal. Nic se už nehýbe, všechno ucpali, chodníky… jsem jak v lisu na ovoce… chce se mi řvát…. Chce se mi brečet…. Chce se mi všeho nechat… jet domů… někam zalézt… nebýt tady.
Ukázala se skulina do nějaký uličky. Mizím. Zastavuju, dávám si cigáro, nechtěl jsem, ale dávám si ho, sedám si na obrubník. Všude kolem se tlačí auta, motorky, lidi. Jde ke mně nějakej kluk. To ne! To fakt nechci.
Je dobrej, vyvádí mě za město. Poslední velký - na naše rozměry obrovský - trochu nesmyslný kruháč a jsem z toho pekla venku. Loučení. Je z Afganistánu, ví prý, jaký to je, někam nepatřit a ještě se tu ztratit.
Pumpa, čaj, sušenky dalších deset lidí, další stejný otázky, ale už je to lepší. Odpovídám, usmívám se, za chvíli už je klid. Ještě jedno cigáro a směr Persepolis – Dáreios, Xerxés…
Persepolis, pátek - to je tady víkend - strašně moc lidí. Je už úplná tma. Hledám camp. Chci nebýt, s nikým nemluvit. Chci se konečně podívat na mobil, jestli mi aspoň někdo prozvonil, když ví, že nechodí sms… šetřil jsem si to celý den… nedíval jsem se na mobil.
Mám místo v campu, zastrčený, klidný. Motorku mi hlídají policajti. Koupil jsem jim colu, mám být klidný, dohlídnou na ní. Sobě jsem si koupil čerstvou vodu na sušený víno. Postavil jsem stan, vybaluju poslední věci… hotovo…. Převlíknu se. Lahev vody, mobil, oříšky… připraveno na oslavu… jsem fakt strašně utahanej, v divný náladě….
Zapínám mobil… NIC… nikdo nevolal… ani jedno prozvonění… najednou to na mě padlo - co chceš, odjel sis na tři měsíce, tak si to užij, to mi vždycky říkají, když ukončujeme hovor. Užívám - jsem na dně.
Najednou jsou tu nějaký lidi, chtěj si povídat… NE! NECHCI! JE MI HNUSNĚ! DĚTE PRYČ! CHCI BEJT SÁÁÁÁÁM. Jsem nepříjemnej. On je profesor fyziky, ona profesorkou matematiky, mají nádhernou holčičku… a já nemám náladu na nikoho, na nic. Zvou mi na večeři, pak na snídani, pak na oběd, pak na večerní divadlo v Persepoli. NE, NE, NE. Odcházejí. Vím, že jsem byl hnusnej.
Házím sáček se sušeným vínem do stanu. Zalézám. Nemůžu usnout. Vylézám, schovávám se za stanem v nejhlubší tmě. Kouřím. Koukám na mobil - nic…
Volám domů. Překvapení. Prázdno. Je to asi slyšet, jak na tom jsem… Rychle to končím, jdu spát, nespím, rozednívá se, beru foťák a jdu na tu Persepolis.
Už je to lepší, pár fotek se možná povedlo. Dneska dám pauzu, nepojedu dál, odpočinu si, už mi je padesát, můžu zvolnit. Nálada se lepší. Situace ne.
Celý den u mě někdo postává, vyptává se na všechno možný a nemožný. Chtěl jsem něco napsat, neudělal jsem nic.
A přeci jsou tu i nádherná setkání. Malá holčička „od vedle“ chodí za mnou, sedne si ke mně na bobek, dívá se mi do očí, usmívá se, pak odběhne… a znovu… je nádherná, má krásné oči.
V poledne přijdou profesoři, manželka mi navařila oběd. Stydím se za tu včerejší náladu, omlouvám se, je mi trapně. Přinesou i dárek pro Járu od jejich holčičky. Mám se určitě ozvat, až se vrátím domů.
Pak se objeví „odvážné holky z Shirazu“, sami mě oslovují, jsou nadšený z motorky, z toulání se úplně sám. Netuší, co to je, být fakt sám. Chtějí udělat Iranien Fun Club 100 days of riding… dohodnuto.
Pak pár nepříjemných věcí, ti jejich “náboženští estébáci“ - dva přicházejí, jeden mluví trochu anglicky, podle reakce okolí jsou to oni…. Otázky tentokrát chytřejší, ale stejně směřují k chlastu, bohu, drogám, pašování knih… Ten druhej mě neustále sleduje, když odpovídám. Tak jsem mu to ulehčil, dívám se jen na něj, do očí. Chceš to, máš to mít. Chtějí pas, odmítám. Odcházejí.
Pak další dva, tentokrát ti úplně pitomí. To je lehké. Jen ten jeden magor si všiml tuby s vitamíny v mém stanu. Drze tam vlez´, sebral jí, začal povykovat… DROGS…. DROGS…. Jak magor, sebral jsem mu to. A snažil jsem se ho vytlačit od stanu.
Odvedle, od té malé holčičky, se zvedli chlapi a jdou k nám - no bude „sranda“. Ten magor furt vykřikuje DROGS… DROGS… čím dál víc lidí se kolem nás srocuje. Ti odvedle mu berou futrál a těm okolo vysvětlují, že to jsou multivitaminy. Jsou tu policajti. Otec té holčičky vše vysvětluje. Je taky policista v Shirazu. Pozvání na čaj přijímám. Musím ochutnat domácí, šíleně sladké pečivo…
Pak ještě Brňák se Slovenkou. Jsou tu už měsíc. Zkušenosti, podobný jako já… popřejem´ si šťastnou cestu.
Večer příprava na další cestu. Už je to lepší. Asi fakt únava. Volám domů. Všechno je ok.
podívejte se na fotografie na:
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#
http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#
