Írán 4 - Esvahan – předměstí – 50.narozeniny

Začínal jsem věřit, že se v tomhle městě neztratím. Ztratil jsem se, jako vždycky. A stejně jako vždycky se mě někdo ujal. Takovej malej urostlej chlapík. Odkud jsi? Czechoslovakia.... Ok Czech (cik).

koupání v zahradiJH

Nabídka, abych šel k němu na jídlo a přespal. Odmítám zdvořile, ale on s nabídkou pokračuje... Myslí to vážně, já taky. Nechci nikoho obtěžovat, chci být chvíli sám a to tady skutečně nejde.

Požádám ho tedy, ať mi dovede do parku, kde se dá campovat. No problem…

Vyrazíme, lepím se na něj, jak to jde, asi za půl hodiny jsme na místě. Pěkný park, jen stanování tu není povoleno.

Má známého hlídače, vše domluví a jdeme se projít. Ukazujeme si navzájem fotky. Jedna z jeho fotek je v uniformě a s vlajkou. Snažím se machrovat a říkám „iran flag...“

No irak flag. Nevím, jak na to reagovat, další fotka - palba ze samopalu... To je pech, říkám si...

Pozná, že nevím, co říct a začne sám posunky a několika anglickými slovíčky vysvětlovat, že po Američanech opustil s přáteli Irák a teď žije tady.

Nakonec spím ve stanu vedle motorky, provoz je kolem tak do 2. ranní. Dohodli jsme se, že v 6 to sbalím a vyrazím.

Mezitím se objevil další chlápek a pak další, a že musím na čaj, do jiné části parku. Jsou to chlapíci kolem padesátky.

Dáme čaj a zkoušíme se navzájem... Asi za půl hodiny dorazí syn jednoho z nich, učitel angličtiny a tady začínám mít problém já. Je dobrej, rychle pochopí moji cestovní angličtinu a dáme se do toho.

Vyprávím o cestě, o plánech. Jeden dost pochybovačný by rád viděl můj pas. Váhám, ale ukazuju... Nekecám, tak jsem si přeložil jejich gesta. Setkání končí pozváním na zítřejší oběd v parku.

Noc utekla ani nevím jak. Spal jsem velice blízko vyhrazeného prostoru pro ženy. Každé ráno tu cvičí něco jako aerobic za plentou. Tak to tady chodí, proto musím zmizet, muži sem nepatří.

Ráno přijede i můj včerejší zachránce, je zahradníkem v tomhle parku. A zahradníci se o mě starali cele dopoledne.

Vyrazil jsem do města směnit peníze, koupit žárovku do motorky. Je to dost složitý, když neumíte persky a nikdo kolem anglicky v tak obrovským městě...

Mám to, vracím se do parku, moji zahradníci už přichystali čaj, vodu a asistují mi u výměny žárovky.

Poledne, včerejší parta se schází, každý něco přináší a pozvali i specialistu na kebab.

Neskutečná atmosféra, zapojuju se do příprav... Ani nevím jak a stávám se jedním z nich... Dávám do placu žlutý meloun, který jsem včera dostal. Loupu cibuli, meju skleničky od čaje... Příprava zabere asi 2 hodiny a už je tu tak 10 - 15 lidi, velká party... Děláme foto.

Ten mejdan nechal připravit jeden z těch chlápků, co si všiml, že mám 16.7. narozeniny, prý dárek... Jsem z toho vedle... Nezažil jsem mužskou party, nerozumíme si skoro ani slovo, ale celá ta parta je naladěná... Neskutečný, všichni kooperují, i ten, který to financuje – továrník, co vyrábí trička a košile.

Spousta legrace, spousta posunkových gegů...

Oběd jím jako vždycky poslední, což je vždycky pobaví a pozoruji, jak se cpu abych nebyl středem pozornosti.

Po obědě siesta, rozhodí se po parku, klábosí, spí.... Někteří si navzájem poskytují docela drsnou masáž, to jsem musel zkusit...

Je to zvláštní, jak taková mužská komunita funguje. Má přísnou hierarchii a přitom funguje na maximální kooperaci.

Jsou to ortodoxní muslimové. Po obědě přišel čas na motlitbu. Uprostřed parku si vymezili jeden koberec a začali své poděkovaní bohu. Překvapilo mě, že se lišil čas v téhle skupině, kdy je vhodné se věnovat modlitbě. Bohužel jsem nedokázal zjistit, jak to funguje. To hlavní mělo ještě přijít.

Po obědě přijde nabídka vyrazit k jejich leaderovi do zahrady. Pokračovat v tak pěkném dnu. Moc se mi nechtělo, ale na to vyrazit už bylo skutečně pozdě, souhlasil jsem.

Jako na povel se celá party sbalila, každý jako by to měl nacvičený...

Ta zahrada je malý zázrak, 2000 metrů čtverečných ve stínu za třímetrovou zdí. Uprostřed zahrady je velká nádrž na vodu.

Nedá to moc práce a všichni se nakonec nechají vyhecovat ke koupeli. Je to legrace. Tatíci řádí... Všude cáká voda... Pak chlapácký nápad, pustit vodu ze studny a test odolnosti... Jak jinak, jdu do toho...

Mezitím jsem se pustil do praní. Objevil se prášek na praní. Pak umyvadlo na drobné prádlo. Na věci na motorku. Nebyl jsem dost šikovný, šéf a hlavní kuchař si to vzali na starosti.

Když jsem máchal, jeden to točil na video, to asi za to stoji natočit...

Hotovo, pověšeno...nabídka koupele, oholení, tomu se nedá odolat...

Když se vrátím, chlubí se mi dalším překvapením. Umyli mi motorku. 10 000km  „tuningu“ je pryč. Mysleli to dobře, teď vypadá, jako když jsem vyrazil z domova.

Nálada je vynikající. Neznám to, jsem překvapený, jak jim to funguje. Žijí v tom a diví se mým otázkám, co na to jejich ženy? Ty jsou přece s ženskými, to je jejich svět... Je skvělá nálada, fakt legrace, bez trošky alkoholu, baví se a dělají si adrenalin svým vlastním chováním. Objeví se starý chlapík. Má pronikavý pohled, rovné držení a to mu je kolem 80ti. Představí mi ho. Generál ve výslužbě, jméno jsem zapomněl. A zapisovat jsem si ho nechtěl. Prověřuje si mě. Nelíbí se mu moje jizva na hlavě a tetování na rameni...moje vysvětlení, ale hlavně pas ho přesvědčily... Pak už to jde vše hladce, vypráví... Směje se, dokonce se nechá ukecat k předvedení zahájení přehlídky. Má hlas jak zvon.

Ještě je tam jeden nádherný člověk. Invalida z íránsko-irácké války. Přišel o kus ruky a nohu až do třísel. Nezahořkl, nezatrpknul... Řádil ve vodě jak černá ruka.

Pak se ozval radio mezuin.

Jeden z nich (duchovní vůdce) začal předzpívávat naživo. To bylo jiný kafe než ty reproduktory.... Všichni se sešikovali, myslím, že měli přesně svá místa. Duchovní vůdce čelem k nim, leader proti němu, ostatní v základním tvaru. Taková jednotka. Jen jsem si tam klekl a pozoroval, co se bude dít. Neporozuměl jsem tomu, jak měnili pozice, jak a proč měnili pozice... Celé to trvalo 20 možná 30 minut... Byla v tom sila, disciplina, pokora…

Myslím, že tohle sjednocuje islámský svět, je to jejich společný bod. Víra.

Obřad, motlitba skončila. Zase ti fajn chlapi. Moje přání spát venku, bylo vyslyšeno... Přišly i jejich ženy a děti. Připravily večeři. Muži udělali čaj. Mně postavili "íránsky stan"... A čekali, co bude, děkoval jsem jim, loučil se... Nic, neodcházejí... Všichni tam stojí a čekají. Musím vyzkoušet ten stan, musím ulehnout, aby oni mohli odejít. Nechce se mi do toho. Ale chci, aby už šli. Převlíkám si tričko, beru spacák a ženu se do stanu. Loučení nabírá na intenzitě. Najednou dva z nich se chystají do stanu se mnou...

Maji úkol, dát na mě pozor, připravit mi první snídani a odvézt mě ráno v 6 do parku na další snídani, na další setkání...

Beru. Zalézám, všichni odejdou. Vylezu ze stanu a chci napsat tenhle text. Jeden z nich ponocuje se mnou. Ve 2 už je mi ho líto. Jdem´ spát.

V 5 budíček, balení věcí, mezitím je připravený čaj a eskorta do parku. Tady pánové chodí dokola, ukazuju jim nordik walking s klacky. Je legrace, zkouší to nadšeně.

Pak přijde cvičení, asi dvacet minut posilování a protahování. Cvičím s nimi, je fakt legrace. I když počítání do rytmu připomíná vojnu.

Snídaně, snad dvacet lidí sedí na koberci v parku, jí, klábosí.... Odcházejí do práce, je 7 hodin, balím se, loučím a vyrážím směr Shiraz - 500 km nádhernou krajinou, ze které nic neuvidím...

podívejte se na fotografie na:

http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#

http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#