Írán 1 – Khoy – pocit bezpečí

Írán, země, kterou neznám. Mám na ni rozporuplné reference. Co je lepšího než ji zažít, když to jen trochu jde. A nejsem jediný, koho to napadlo. Na celnici se potkávám s Kanaďanem, co se svým přítelem z Anglie projíždějí na motorce svět.

Grandmother - rozhodla o pozváníJH

Krátké podání rukou, rychle kde jsme byli, kam jedem. A úřední kolotoč začíná. První čeho jsem si všim´ bylo, že ženy i muži zastávají podobné funkce, to v arabském světě nebylo, ani v Turecku.

Jedna taková dáma po mně ani nechce vidět seznam elektroniky. Větší problém nastane s karnetem na motorku. Je na firmu a jsem řidič. Díky Filipovi Webrovi , a jeho jedinečnému formuláři , vše po hodině jednání vyřešíme. Dík Filipe.

Chytí se mi tam takový šikovný kluk, pomáhá mi a místo odměny mě zve jak velkej chlap na čaj. Přijímám a beru ještě dvě coly. Umí trochu anglicky, dává mi rady. Ta nejlepší: jeden Chomejný (í) – jeden dolar. To chudák neví, že já ty vousáče na jejich bankovkách nerozeznám.

Hezká islámská policajtka mi popřála příjemný pobyt a dala poslední razítko. Bylo to jak u aerolinek.

Jsem v Íránu, teda ještě ne. Poslední razítko, není poslední, musím ještě zpátky pro to skutečně poslední. Je z toho zmatek, to mám prý vědět, je to tak jasný, sděluje mi rusky mluvící íránský policista.

Teď jsem v Íránu, první zastávka na čaj hned za hranicí. Na čaj mě zve průvodce Lonely Planet, je celý „rozdováděný“ z loga a z hesla Mad not Bad. Jinak všichni kolem se mi představují ještě jako Kurdové.

Tenhle kousek Íránu je jako rajská zahrada, jak mi jeden z Kurdů sdělil a měl pravdu. Tolik zeleně, tolik vody, jsem zatím nikde v Íránu neviděl. A první dojmy? Jsem doma. Cítím se opravdu bezpečně. První dojmy zůstávají, proto jsem optimista, ale opatrný. Já tady nežiju, neznám a nepoznám realitu.

Při odjezdu od hranic mě chytí pořádná bouřka. Schovám se u nějakých chlapíků ve skladu stavebnin. I tady panuje přísná hierarchie. Stařík, majitel obchodu, sedí na stole se skříženýma nohama, klimbá, ale ví o všem. Nechá si vyprávět o cestě, ukazovat na mapě, v té se vyzná dobře.

Je po dešti,  vyrážím, cestou potkávám kluka na kole, se kterým jsme se pozdravili už na hranicích. Potkáme se ještě jednou na policejní kontrole. Jsem Ko Ko, Španěl. Jedu někam do Indie. Na cestě jsem čtyři měsíce. Mapu? Zatím jsem žádnou nepotřeboval. Fotka, výměna kontaktů. Ten kluk se mi líbil.

Pro první noc se rozhodnu pro hotel. Opatrnost personálu na věci na motorce mi říká, že to s tím pocitem bezpečí nebude až tak 100%. Odchytí si mě student angličtiny, kdyby ten chudák věděl, koho si to odchytil. Naštěstí většina z nich chce trénovat naučené fráze ze školy a docela si s tím vystačí. Tam moje Yes, No… bohatě stačí.

Druhý den vyrážím na Taht Solejman, jsem zvědavý, fotky, co kluci na jaře přivezli, stojí za to.  A je to tady. Hnul jsem si se zády, motorka mě převážila, když jsem přebrzdil při jednom manévru na křižovatce. Ježdění tady je ještě o stupeň dramatičtější než v Ammanu.

Tady už neplatí vůbec nic. I šťouchanců je víc. A k těm bolavým zádům mě dostihl faraón se svým proslaveným průjmem. Nic nepomáhá, ale jedu dál, přesto jsem ve skluzu o dvě hodiny. Na místo přijíždím a už je půl hodiny zavřeno.

Hned se mi tam ujme nějaký mladý kluk. Líbí se mu motorka, dává mi ledový ovocný nápoj. Představa co tenhle dar udělá s mými střevy…. Uvidíme.

V zápětí mě prý zve jeho matka, ať společně povečeříme. Odmítám, ale ten kluk je fakt fajn, jmenuje se Behzad. Přijímám, okukuju místo než padne úplná tma, kam budu mizet, až to přijde. Rozhod´ jsem se přespat tady.

Večeře je skromná, ale dobrá. Není tu jen jeho matka, ale i sestra, babička, snacha a zeť a ještě někdo, nepochopil jsem, kdo všechno to je. Poprvé se setkávám s něčím, co je tady úplně normální. Lidi spolu mluví, nezavírají se doma, chodí společně do parku. Navaří doma nebo na místě.

Byl jsem překvapený, když jsem ve městech viděl lidi dělat si na středním dálničním pásu ohýnek a opékat kebab. Je to normální. Ti lidé jsou neskutečně komunitní, ale…. Pozor na první dojmy.

Dojedli jsme, chci se loučit a oni, že dneska večer musím k nim a přespat. Dělám drahoty, ale spát vedle záchoda mi připadá jako dobrý nápad. Tak, že ještě musím vidět krásný místo, kde snad stovky lidí spolu klábosí, popíjí čaj, hrajou fotbal…. Jsem jak ve zjevení. Dáme druhou malou večeři.

Fotky, ukaž fotky tvojí rodiny. Chtěl jsem si nějaké stáhnout do telefonu, ale nestáhl jsem. Něco vylovím. Jsou překvapení z věku Lei a malého Járy. Vysvětlit rozvod, soužití s mými dětmi, nemanželské dítě… to bylo nad moje i Behzadovy síly. Vyřešila to babička. Máš je rád, zeptala se přes prostředníka…  Mám, odpověděl jsem. Prst směrem k nebi a poznámka…. On to vidí. To bylo snad jediné, kdy se babička zapojila do konverzace.

Je pozdě, Behzad mi slibuje, že pojede opatrně, pokud ho mám následovat. Jel jak prase. Držel jsem se, jak to šlo. Ti další jeli těsně za mnou. Z pěti kilometrů to bylo kolem dvaceti. Když jsem mu to říkal, naznačil něco jako: stíhal jsi, tak dobrý.  Ti, co jeli za námi, si libovali, jaká to byla jízda. Já měl smrt v očích ještě půl hodiny.

Krásná zahrada, klidný místo ve stoletém domě babičky. Všude koberce jako jediné zařízení. Jen v rohu pokoje byla malá židlička u počítače. Ten kluk se svojí mámou provozuje internetovou kavárnu. Vyzná se v tom.

Než jdeme spát, zjišťuju, jak je to se záchodem. Je na dvoře asi dvacet metrů, když bude potřeba, doběhnu si. Babička něco tušila a uvařila mi nějaký čaj. Váhal jsem to vypít, pověsti o drogách a tak… smáli se mi.

Vypil jsem a děj se vůle Alláhova. A jeho vůle byla, že jsem byl druhý den OK. Dobrý čaj.  Druhý den slíbený Sulejman nebude, protože synovec mě zve na snídani, teta na velký oběd a bratranec na večeři. Nevím jak se z toho vytočit a podlehnu.

Všechno proběhne hladce, až při obědě odtrhnu rybě hlavu a vyhodím, podívají se po sobě. Nevím, co jsem udělal, chvilka ticha. Všichni mě uklidňují, jen nechápou, proč to dobrý nejím. Okouk´ jsem to, jak jedí rybí hlavu a zkusil. Šlo to, ale nemusím to mít každý den.

Pak ještě přišel slavný jogurtový nápoj. Ten jsem si tady tak oblíbil, že ho mám nejméně dvakrát denně. Je dobrý i jako rychlé jídlo a s kořením chutná skutečně výborně. Jen název koření mi napsali v perštině :o)

Pak večerní korzo po městě. Všem mě představují a já spouštím už nacvičené fráze, kdo jsem, kam jedu. Po chvíli už je to tak daleko, že jen mlčím, a každý koho jsme potkali, už sám těm dalším vypráví, co slyšel. Docela pohodlný, jen by mě zajímalo, co slyšel ten poslední. Jeho údiv neznal mezí, takže jsem byl nejmíň na úrovni perských hrdinů. A to jsem neřek´ ani slovo. Z toho by měli markeťáci radost, jak se šíří goodwill v komunitách J

Pak povinná projížďka autem, to je kratochvíle mladých, sejdou se, obsadí jedno auto, které má právě benzín a jezdí po těch třech ulicích, dokud ho nevyjezdí. Tady je benzín na příděl za zvýhodněnou cenu 3 litry na den. Zbytek si musí zaplatit. Cena je čtyřikrát vyšší.

Druhý den ráno balím. Je vidět, že je to vlastně dobře, všechno co jsme si dokázali říct, jsme si řekli. Co bylo k vidění, viděli. Jen ještě jedno zatroubení u bratrancovy štěrkovny a pryč.

Už to nikdy neudělám. Jedna noc a pryč… myslím, že je to tak lepší pro všechny.

P.S. V téhle rodině to ovládaly ženy, i když to tak v prvním plánu nevypadalo. Pečovaly, staraly se, ale také to ovládaly… a to nebude moje jediná podobná zkušenost.

podívejte se na fotografie na:

http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DAYSOFRIDINGMADNOTBAD#

http://picasaweb.google.cz/jaroslav.homolka/100DaysOfRidingMadNotBat2#