Proč jsme nemocní

I u nás se už ví, že přinejmenším 40% léků působí jen jako placebo. Tento fakt dokládá, že schopnost sebeuzdravení v sobě nese, byť neuvědomovaně, každý z nás. Německou medicínu na rozdíl od naší nemasíroval čtyřicet let „vědecký“ světový názor, takže stihla ověřit, že také většinu příznaků nemocí vyjevujeme, byť neuvědomovaně, vlastní zásluhou. To se samozřejně většině Čechů nelíbí, protože se od nemocí rádi odosobňujeme a s velikou oblibou je přičítáme vnějšku. Když o skutečných příčinách nemocí nic nevíme a ani nechceme vědět, pak ovšem riskujeme, že jednoho dne budeme přibiti na kříž nevyléčitelných nemocí.

Jako mladík jsem experimentoval s hypnózou. Prostřednictvím hypnotických a posthypnotických sugescí jsem u svých klientů potlačoval rozličné příznaky nemocí. Například jsem snižoval horečku, zpomaloval srdeční tep, zvyšoval krevní tlak, potlačoval kožní problémy, neurotické poruchy, bolesti či rozličné závislosti atd. Posléze jsem zcela zdravým pokusným osobám příznaky týchž nemocí, celé spektrum neurotických poruch, bolestí či rozličných závislostí obdobně „úspěšně“ hypnoticky nasugerovával. Tím jsem potvrzoval, že schopnost přivolat nemoc nebo se uzdravit vlastní každý z nás. A že zdraví, nemoc i předčasná smrt jsou spíše efektem vlastního rozhodnutí, byť povětšinou neuvědomovaného, než jen pouhým následkem infekcí, nefunkčnosti orgánů, náhod, nehod, dědičných dispozic, chybné životosprávy, stáří a zhoršujícího se životního prostředí.

Němečtí lékaři ověřili, že nemoc není identická s příznakem nemoci. Nemoc je spíše abstraktní, zatímco příznak bývá povětšinou konkrétní. Nemoc je důsledkem vyhroceného nesouladu, ke kterému došlo mezi tělem a psychikou, mezi egem a vnějškem nebo mezi egem a nevědomými psychickými procesy. A příznak nemoci bývá pak vnějším zobrazením tohoto nesouladu. Vypovídá o jeho příčině i závažnosti. V první řadě však podněcuje ego (Já), aby nesoulad odstranilo. Bez odstranění nesouladu se vskutku uzdravit nelze. Kdo neví, proč onemocněl, ten pak se svou nemocí déle nebo až nebezpečně důsledně souznívá.

Nemoc je klíčovým stratégem fylogeneze. Není omylem, nehodou, nespravedlností či náhodou, ale sofistikovaným procesem, jehož nejvýznačnějším záměrem je zklidnění, usměrnění, usmíření, vyladění, zkvalitnění, zcelení, motivační podnícení, životní nasměrování nebo předčasná likvidace ega.

Většina Čechů neměla příležitost dozvědět se, že lidská bytost je větším celkem než je pouhý součet tělesných částí. Svoje orgány a části těla posuzují jako na psychice nezávislé komponenty. Myslí si, že fungují na vlastní pěst jako výkonné stroje. Netuší, že tak či onak rozkolísaná psychika rozkolísá spolehlivě funkce konkrétních orgánů. Konkrétní tělesné orgány či součásti pak ztrácejí kompatibilitu s řídícím psychickým potenciálem. Nefungují, jak by měly, bývají poškozovány a mnohdy nevratně. Například srdce. Rozhodně není sídlem lásky a jiných emocí, ale silné negativní emoce dokáží srdce destruovat a pozitivní emoce srdce naopak léčí. Obdobně kůže není jen nezávislou ochranou před vnějškem. Například silné emotivní, erotické či sociální hendikepy navodí téměř spolehlivě rozličné kožní nemoci. Také játra neplní dokonale svou funkci, když psychika zrcadlově ztrácí schopnosti jater – transformovat složité vnější jevy na jednoduché, vstřebávat, analyzovat a využívat vnější události atd. Psychika byla, je a zůstane šéfem, jenž harmonizuje či destruuje tělo. Tělo vždycky jen vyjeví šéfovské příkazy, ať už jsou dobré nebo špatné. Nemocní i zdraví by se to měli včas dozvědět.

Klíčové okolnosti uchování zdraví, onemocnění a vyléčení

Konkrétní psychické strádání se s odstupem vyjeví také ve strádání fyzickém, a to v podobě příznaků konkrétních nemocí.

Riziko onemocnění bývá tím vyšší, čím větší panuje rozpor mezi niternou podobou ega a obrazem, kterým se představuje ve vnějšku.

Lidé tvořiví a tvůrci reality bývají zdravější než konzumenti této reality. Zdravější jsou také ti, kteří jsou spokojeni sami se sebou, se svým údělem, s životními rolemi, se svými vztahy, se svou prací, s bližními a případně i se svou nespokojeností.

Zdravější jsou lidé šťastní, pokud ovšem jejich štěstí povstává z příznivého psychického vyladění.

Nejspolehlivěji se lze psychicky vyladit soužitím se šťastnými lidmi. Kdo není přiměřeně psychicky vyladěn, ten tímpádem komunikuje spíše s obdobně psychicky neprůchodnými lidmi. S větší důrazností tím řetězí nepříznivé události, mezi které patří konflikty, nehody, úrazy, rozličné sociální ztráty a tudíž také nemoci. Psychická nevyladěnost se pak stává trplým životním údělem, příčinou tělesného strádání i předčasné smrti.

Každá nemoc i její příznak obnažují nebo dokonce vnucují význačné niterné zkušenosti, které lze využít k uzdravení.

Nemoci se zjevují také proto, že máme přibližně stejné potřeby, ale každý z nás má rozdílné předpoklady a příležitosti k jejich uspokojování.

Čím nebezpečnější je nemoc, tím podstatnější okolnosti lze jejím prostřednictvím o vlastním životě rozpoznat. Čím nebezpečnější je nemoc, tím závažnější nebo dlouhodobější psychický nesoulad této nemoci předcházel. Čím přehnanější význam přisuzujeme vlastní existenci, tím spolehlivěji se vyjevují konkrétní nemoci.

Se značnou spolehlivostí onemocníme, přestane-li se nám líbit na světě. Stane-li se pro nás život utrpením nebo bezvýchodnou pastí, nebudeme žít dlouho.

Jsme zdravější, přebýváme-li častěji uvnitř svého nitra. Pobýváme-li v převaze jen ve vnějšku, častěji se staneme obětí jeho neřešitelných konfliktů. Čím více preferujeme vnějšek, tím citelněji jsme zdravotně diskriminováni svou nevyspělou niternou podobou. Upřednostňujeme-li vnějšek a jsme-li méně spokojeni uvnitř, tak i proto můžeme onemocnět. Pociťujeme-li ohrožení z vnějšku, pak už jen tento fakt poškozuje naši psychiku a potažmo i zdraví. Využívá-li většina z nás vnějšek obdobně negativním způsobem, pak se také masově vyjevují příznaky identických nemocí. Inscenujeme-li ve vnějšku destruktivní události, je touto destruktivitou ohroženo také naše zdraví i život.

Jsme-li psychicky prostupnější a vyladěnější, pak jsme i zdravější, přičemž neprostupnost psychiky způsobují zejména negativní emoce - žárlivost, nenávist, závist, strach, úzkost, rezignace, lakota, agresivita, egoismus, tvrdohlavost, sebelitování, neschopnost adekvátního sebeocenění, neúčelný vzdor, vymizení soucitu, neschopnost odpouštět atp. Neprostupná, nevyladěná a škodlivými podněty přehuštěná psychika oslabuje, poškozuje nebo dokonce zničí tělesnou hmotu.

Nikdy se ve vnějšku ani v našem vlastním těle nestane nic, čeho by se nezúčastnila i naše psychika, takže ani uzdravení nelze docílit bez komplexní mobilizace psychiky. Oslabování a poškozování psychické a potažmo tělesné imunity způsobují závažnější či dlouhodobější konflikty ega s vnějškem nebo s nevědomými psychickými procesy.

Vše psychické, co napomáhá uchovat zdraví, je jistým způsobem také morální. Jedná se však o takovou morálku, jenž je odvozována od principů, které udržují psychickou rovnováhu, psychickou imunitu a tudíž i zdraví. V morálním smyslu znázorňuje nemoc nekompatibilitu mezi organismem a prostředím nebo mezi racionalitou a emocionalitou. Uzdravení pak probíhá podle předobrazů takového chování, které obdobný nesoulad odstraňuje.

S hrubším zjednodušením se dá říci, že ten, kdo je morální, je i zdravý, přičemž pojem nemorálnost je nutné vysvětlovat především jako psychickou zanedbanost, vztahovou nefunkčnost nebo sociální neužitečnost. Takže zdravý nebude spolehlivě ten, který dělá to, co chce dělat chce či dělat musí, ale ten, který dělá to, co umí nejlépe ve prospěch ostatních, a co tedy dělat má.

Už starověcí terapeuti uzdravovali nemocné a svoje léčebné úspěchy objasňovali pro zjednodušení morálními souvislostmi, tedy povětšinou rozličně sestavenými desatery. Když je nemocní ve většině ohledů vstřebali, dokázali se tímpádem také uzdravit, což platí i dnes. Kdo věří, že smířlivějším postojem vůči vnějšku získá nazpět svoje zdraví, ten se také spolehlivěji uzdravuje.

Možnost vyléčení bývá omezena, pokud nemocný nepřevezme za zjevení příznaku nemoci jednoznačnou odpovědnost a nepřestane-li popírat, zkreslovat či dokonce obhajovat postoje a situace, které příznak nemoci vyjevily.

Také zarputilá či zběsilá touha po uzdravení bývá někdy velmi nepříznivou silou, která zabrání vyléčení.

Obdobně negativní okolností je strach z nemoci nebo ze smrti anebo nenávist vůči nemoci. Naopak velmi příznivou okolností je placebo zrozené z víry v uzdravení, pokud ovšem nepovstává jen z konkrétních medicínských kalkulů a zásahů.

Některé závažné nemoci bývají podníceny negativní osobnostní a charakterovou zabarveností nemocného a nikoli jen přechodným a odstranitelným psychickým nesouladem. V obdobných případech lze docílit úplného uzdravení velmi pomalu nebo s velkými obtížemi. Člověk se takzvaně nedokáže zbavit sám sebe a popřít v sobě nezaměnitelnou, byť rozporuplnou bytost. Jeho údělem pak ovšem je být nemocen.

Někdy se nedokážeme vymanit z negativních psychických situací, které sdílíme se svými blízkými a nejbližšími. Následky psychických konfliktů s jinými vyjeví někdy příznaky nemocí bez zdánlivě kauzálních souvislostí. Ani dnešní vyspělá školská medicína nemá dost zkušeností ani odvahy, aby tyto souvislosti dešifrovala a vyjevovala.

Někdy dokonce už víme, proč jsme nemocní a víme také, jak bychom se své nemoci dokázali zbavit, a přesto se neuzdravujeme. Uzdravení totiž nelze docílit jen prostřednictvím chtění, izolovanými kalkuly, vybičovanou racionalitou nebo cílevědomostí. Mnohdy je potřeba tak či onak podnítit některé nevědomé psychické procesy. Přinejmenším je nutno zkorigovat vlastní představy o sobě a o bližních.

Někdo naopak okázale trpí prostřednictvím své nemoci a svou nemoc považuje za jisté vyvolenství nebo dokonce za prostředek bezpracné obživy. Pak ovšem zůstává nemocen, když nevyužívá rozličné příležitosti k psychickému zcelení a uzdravení. „Mně nepomůže nikdo,“ říkají někteří nemocní s jistou pýchou a pro svoje uzdravení nepohnou ani prstem.

Nejspolehlivěji dosáhneme psychického souladu a uzdravení, hodnotíme-li sebe, bližní a svět optimisticky. V mnoha případech také tehdy, když už nám na světě a na životě přestává záležet, když už považujeme smrt za spasitele, kterého prosíme o poslední přátelskou službu, o konečné východisko.

Ověřte si tyto informace zevrubnější četbou publikací v českém jazyce:

Filozofie nemocí

Základy psychosomatické péče

Vyléčení rakoviny – alternativní cesty k uzdravení

Proč jsme nemocní