Jánošíkovy diery

Kousek od moravsko-slovenských hranic, asi hodinu a půl pomalé jízdy autem, vytvořila příroda úchvatné a dobrodružné místo. Možná jste tam už byli – Jánošíkovy diery, kdo by je neznal. 

Za hezkého počasí možná až přespříliš populární procházka úzkými skalními tiesňavami bývá bohužel přeplněna turisty, takže pořídit pořádnou fotku může být problém. Zkusím tedy nabídnout pár záběrů nikoliv přímo z nejhezčích míst, ale aspoň z míst, kde se mně povedlo vystihnout prchavý okamžik bez lidí.

Většina návštěvníků poslechne průvodce a začíná u hotelu Diery ve vesnici Biely Potok – má to tu výhodu, že zaparkujete přímo na hlavním tahu Žilina-Terchová-Párnica, a dokonce zadarmo. Vše ostatní už jsou nevýhody. Diery jsou situovány hvězdicovitě kolem sedla Podžiar, takže cesta z Bieleho Potoka znamená prakticky nutnost jedno rameno vynechat, nebo jej jít dvakrát. Kromě toho se sice můžete občerstvit v tom nejpomalejším bufetu, jaký si dovedete představit (bývalá salaš na Podžiari), ale pořádný žvanec si dáte jen na začátku nebo na konci cesty v hotelu Diery (mimochodem výborná místní kuchyně, obsluha rychlá a ochotná – halušky neodolatelné).

My jsme zvolili jinou cestu – z vesnice Štefanová. Stojí tam autobus, ale za 2 eura na den zaparkujete i autem. Půlhodinka chůze do mírného kopce vás zavede přímo do centra dění, na zmiňované sedlo Podžiar. Dávejte přitom pozor, kam šlapete, bufet pod ohromou lípou už dávno neslouží jako salaš, ale ovečky se pasou všude kolem pořád a cesta i louka jsou hojně posety důkazy jejich občasné přítomnosti.

Pokud zrovna neumíráte žízní, pokračujte rovnou dále. Než dvě studentky brigádnice natočí pivo či kofolu, trvá to věčnost. Desetihlavá fronta znamená minimálně 3/4 hodiny čekání. Takže navrhuji bez zdržování pokračovat rovnou dále po žluté na Horné diery. Pokračujeme sice pořád do kopce, ale velmi příjemnou lesní cestou s několika vyhlídkami do úžiny vyhloubené potokem Diery pod námi. Až se najednou cesta zlomí a prudce klesne k potoku, kde začíná ta paráda.

Asi nemá smysl popisovat to, co lépe ukážou fotky. Takže jen doporučím další trasu. Okouzleni krásou kolem dojdete až na křižovatku s Dolními dierami. Když se dáte skalní průrvou doprava, dolů podél potoka, projdete po kovové lávce nejhlubší a nejužší rozsedlinou celého výletu. Doporučuji pokračovat asi čtvrt hodiny dále hezkou lesní a luční cestičkou k hotelu Diery a dát si tu něco na zub – česnečku, kyselicu, halušky s bryndzou a špekem, nebo nějaký kus grilovaného masa. A pak se stejnou cestou vrátit až na známou křižovatku. Kdo hlad nemá, projde si jen průrvu a vrátí se bez zacházky do Bieleho Potoka rovnou.

jedna ze dvou výjimek, kdy fotku kazí lidé - tentokrát já se synem Jirkou, fotí dcera Jana - naše osoby jsou důkazem, jakými necestami se chodí

Dolními dierami se vrátíme proti proudu potoka a jeho vodopádů na Podžiar a nejlépe opět bez občerstvení můžeme pokračovat na nejnovější, nejadrenalinovější a také nejtěžší Nové diery. Tady už se musí počítat i s mokrými botami. Ale stojí to zato, Nové diery jsou jednoznačně nejhezčí a právě turisté vycházející zespodu je často ke své škodě vynechají. Pořád přicházejí další a další nádherná místa s řetězy, lávkami a žebříky (a občas i vlhká skála bez nich), vypadá to, že to nikdy neskončí.

modrá značka na skále ukazuje cestu tam, kde bychom ji nečekali

je vidět, že i Nové diery zas až tak nové nejsou

Ale bohužel pravda je nakonec jiná, všechno má svůj konec. A nás čeká rozhodnutí, zda se do Štefanové vrátit lehkou zkratkou pohodovým lesním chodníkem s občasnými výhledy na Rozsutce, nebo zda si Horné diery vychutnat ještě jednou opačným směrem. Velmi často vítězí druhá varianta. Blíží se večer, v nohách máme asi 25 kilometrů a stíháme v salaši poslední kofolu, už téměř bez fronty. A ve Štefanové se odměníme haluškami (automaticky k nim dostaneme hrnek zakysané domácí smetany) a palačinkami s ovocem či zmrzlinou.

druhá výjimka s člověkem - aby dceři nebylo líto, tak je tu také zvěčnělá, opat jako důkaz, že se nesmíte bát namočit si občas nohy do vody