Volme spravedlnost

Ministr spravedlnosti dává návrh Nejvyššímu správnímu soudu odvolat soudkyni. Důvodem je skutečnost, že soudkyně postupuje přesně podle litery Ústavy.

Soudkyně jedná nezávisle. Její nestrannost ohrožuje vyšší soud (odvolací). Odvolací soud se domnívá, že může nařizovat nižšímu soudu, aby rozhodl podle jeho „závazného právního názoru“.

Takový výklad je v zásadním rozporu s literou Ústavy, která v článku 82. jasně nařizuje: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“

Pan ministr spravedlnosti Pelikán si buď Ústavu vůbec nepřečetl, nebo jedná na pokyn jiného subjektu. Soudní procesy si zachovaly manýry z minulosti. Rozhodování soudů se řídilo a pořád řídí podle soudního pořádku (Osř). Úpravy této právní normy jsou asi desetkrát delší než původní znění.

Ústava předpokládá, že soudnictví je dvoustupňové. To značí, že každý spor má nárok na rozhodnutí dvou soudů (soudců). Tuto skutečnost soudy porušují. Zavedení termínu „závazný právní názor“ způsobil, že se ze soudních sporů stává divadelní komedie připomínající hru ping-pong. Patnáctileté spory nejsou divné zákonodárcům ani samotným soudcům.

Nevím, kdo a kdy termín „Závazný právní názor“ do našich zákonů zavedl. Ale na právnických fakultách se předkládají dizertační práce s tímto tématem. Je zřejmé, že „osoby s právnickým vzděláním“ si tento termín do právních norem vložily, aby mohly nezávislé soudní výroky měnit.

Soudce vynáší rozhodnutí ústně, a následně za měsíc či dva vypracuje písemné rozhodnutí. To umožňuje soudcům vynést dvě různá rozhodnutí. Tato praxe by měla přestat. Literární díla, která soudci vypracovávají, aby omluvili své (někdy špatné) rozhodnutí, jsou nadbytečná. Na konci každého soudního jednání musí být vyhotoven dokument, který může vést k dalším jednání, ale pokud soud spor rozhodl, všichni účastníci mají nárok obdržet okamžitě písemné rozhodnutí soudu. Rozhodnutím končí proces na současném stupni. Může následovat řešení sporu na vyšším stupni (odvolacím soudu), nebo může následovat mimořádná situace a spor bude řešit dovolací soud.

Pro občany je nejhorší skutečnost, že soudy nerespektují zákony a pravidla objevená před tisíciletími. Rozhodnutí každého soudu musí být identické bez ohledu na to, která strana se na soud obrátí. Podle příčiny sporu soudce určuje, jaké přijme rozhodnutí. Proto je nutné, aby soudce striktně rozhodoval pouze o žalobním návrhu. Porušením tohoto pravidla se hroutí celá spravedlnost v rozhodování. Soud není výchovný ústav, ani instituce pro prosazování potřeb jednotlivých partají. Politické strany by si měly svůj vztah k justici jednoznačně uvědomit.

Naše soudnictví nutně potřebuje nápravu. Došel jsem k názoru, že vložení obsahu následujících paragrafů do zákonných předpisů by odstranilo většinu nedostatků z naší justice.

§ 1. Hierarchické uspořádání právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

       1. zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

       2. Ústava, Listina základních práv a svobod,

       3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU)

       4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

       5. nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje senát nejméně tří soudců. Jeho rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Do voleb není moc času. Jednotlivé politické strany by měly projevit svůj názor na justici. Mnoho voličů ohodnotí, zda politická strana má snahu zajistit, aby se republika stala právním státem.