Soudruzi mají poněkud vetchou paměť

Naši soudruzi ve snaze kritizovat současnou životní úroveň v naší zemi, nás porovnávají s vyspělými zeměmi, ale nějak zapomínají, že sami mají máslo na hlavě. A to pořádné.

Motto "Když vládce věnuje pozornost klamnému slov, všichni jeho sluhové se stanou svévolníky." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými. 29.12)

Stejně jsou to farizejové. Tihle soudruzi. Soudruzi komunisté. Jsou natolik opovážliví, že kritizují dnešní životní úroveň, ale jaksi jim nedochází, kam oni to s tou svou slavnou ideologií dotáhli. Že zemi zplundrovali tak, že už to dále nešlo. Znárodnili továrny, aby je rozkrádali, zabrali činžovní domy, o které se nestarali, zkonfiskovali vily, aby se v nich sami usadili. Zničili drobné živnostníky, které si některé socialistické země (např. Německo, Maďarsko, Polsko) ponechaly. Sedlákům sebrali jejich statky, dobytek, pole. Neštítili se mučit i zabíjet lidi, kteří s nimi nesouhlasili. V zemi vládla nesvoboda, o niž se starala StB a její agenti. A to ani nemluvím, jak zdevastovali myšlení lidí. To se za nimi táhne jak zápach, zápach, jenž se jen tak nevyvětrá. Bude trvat generace, než se zbavíme komunistického odéru.

Na Kubě jsem si připomněla zrůdnost komunismu. Když jsem viděla zchátralost budov, všude špínu a nepořádek, žádné obchody, vracela jsem se ke vzpomínkám. Že to v socialistickém Československu bylo obdobné. Špinavé a páchnoucí toalety s absencí toaletního papíru, nedostatkové zboží, velká nesvoboda a cenzura. Vždyť nebyl k dostání ani denní tisk. Vyjma Rudého práva. Ale sehnat Svobodné slovo, Lidovou demokracii či Mladou frontu bylo takřka nemožné. Na Kubě se hodně krade. V hotelu musíte mít zamčený kufr, na letištích vykrádají kufry, nejsou-li zabezpečené. I v socialistickém Československu se hodně kradlo, tento nepěkný nešvar stále setrvává. Mezi vlivnými, novodobými zbohatlíky. Používají stejné praktiky, jež se za soudruhů naučili. V roce 1968 byla naše životní úroveň srovnatelná s tehdejším Rakouskem. Od roku 1968 věci nabraly velký spád. Přišla normalizace a s ní pronásledování všech, kteří s režimem nesouhlasili. Celkový úpadek společnosti, což bylo patrné na nevýkonné ekonomice.

Proč nás soudruzi nesrovnávali se Západem v 70. či 80. letech? Proč tenkrát nesrovnávali naši životní úroveň s vyspělými kapitalistickými zeměmi? To byli zticha, měli svou štvavou propagandu, kterou lili do národa. Že je kapitalismus zahnívající. A který z obou systémů shnil dříve? Ať si na to soudruzi odpoví a přestanou se svými sociálními jistotami, které jsem si opět mohla připomenout na Kubě.

Kuba mi toho přinesla hodně. Vracela jsem se ke vzpomínkám do socialistického Československa. Po roce 1968 se členy KSČ stali jen lidé s pokřivenými charaktery. Byli jsme přece okupovaní, proč se dávat do strany zločinců, jejíž členskou základnu tvořilo deset procent populace. Komu se za socialismu dařilo. Šmelinářům a melouchářům, taxikářům, pracovníkům v pohostinství a hotelích, řezníkům, zelinářům, vekslákům a těm, kteří vlezli do komunistické strany jen z důvodu vlastního kariérismu, který pak naplno rozjeli po Listopadu 1989. Kdo ze současných miliardářů či multimilionářů se mohl dostat ke svému majetku jinak než nepoctivě? 

Hodně upadá morálka, to je zkrátka neoddiskutovatelné. Společnost se bude čistit hodně dlouho. Ale jinak si nemůžeme na nic stěžovat, protože se máme čím dál lépe. Je to vidět všude. Na našich městech, vesnicích, obchodech, nejezdíme starými ojetinami, můžeme cestovat, každý má svůj život ve svých rukou a může s ním naložit dle vlastní vůle. To bohužel mnoho lidí neumí. Člověk je od přírody pohodlný tvor a někdo je natolik líný, že nechce rozhodovat sám za sebe. Takovým lidem komunismus vyhovuje. Za soudruhů to byly strana a vláda, které rozhodovaly za nás bez nás, nikdo nesměl oponovat, jinak skončil špatně. Vzdělaní lidé si toho vědomi byli.

Mé okolí mi říká, abych o zrůdnosti komunismu psala, abych připomínala děs, který tu panoval za rudých komunardů. Protože mladá generace toto nezná a musí to znát. Tak jako se připomínají zvěrstva fašismu, musíme si připomínat i zvěrstva komunistů. 

Pořádné máslo na hlavě mají tihle soudruzi, kteří dnes vykřikují, jak nelehce se dnešním lidem žije ve srovnání se západními zeměmi. A jak se lidem dařilo za jejich vlády? Jaká byla naše životní úroveň ve srovnání se Západem?  Na to ať si odpoví a jsou zticha. Mohou být rádi, že nebyla jejich strana zakázána, protože komunistická propaganda nemá nic společného s lidstvím. Komu scházejí sociální jistoty komunistů, může emigrovat na Kubu. Tam navíc ušetří za výdaje s topením. Tam se dobře daří všem těm, kteří jsou líní přemýšlet, kteří se nechtějí ve svém životě realizovat. Protože možnost seberealizace je na hony vzdálená komunistickému myšlení. A skalní příznivci komunistů mohou emigrovat do KLDR, ale ať jsou prosím zticha v naší zemi, která se již dvacet osm let vzpamatovává z rudého teroru.

Komunisté se vyznačovali patologickou podezíravostí, snad jim ve skrytu duše docházelo, že lidé v západních zemích mají lepší podmínky k životu. Život za jejich vlády by se dal srovnat k životu s manipulátorem, diktátorem, což jsou lidé psychicky vyšinutí a tudíž nebezpeční. A to velmi. Dokáží zničit člověka, dokáží pošlapat jeho identitu, dokáží jej natolik znejistit, že člověk časem ztrácí v sebe víru a cele podléhá mašinérii. Nevidí jiné cesty než být vláčen. A to přece rozumně uvažující člověk nechce. Nebo snad ano?