Zabetonovaná hekna

Miluše Natřasová. Hezká žena, které by nikdo nehádal věk po padesátce. Štíhlá, šmrncovně oblečená. Ale přesto...

Motto "Neustálé zatékání vody v době dešťů a svárlivá žena jsou totéž, kdo ji chce zvládnout, chce zvládnout vítr, pravicí chytá olej." (Přísloví Šalamounova, Třetí sbírka, pořízená muži Chizkijášovými, 27.15, 27.16)

Miluše Natřasová se po celý svůj život litovala. Jak k tomu přijde, že zrovna ona musela naletět na notorického alkoholika, s nímž vydržela téměř dvacet let. A po rozvodu doufala, že se konečně na ni usměje štěstí jako na její nejlepší kamarádku Drahunu. Ta se na rozdíl od Miluše uměla v životě uplatnit. Uměla se vlichotit do přízně zazobaného muže a pak jej pěkně ozobávat. Ozobávat je slabé slovo proti tomu, jak to Drahuna s muži válela. Zatímco byla Drahuna pro muže drahý špás, Miluše byla jejím pravým opakem. Třela bídu s nouzí už za manželství a její porozvodový stav situaci nikterak nezlepšil.

Miluše nikdy v životě nešla do risku, od vztahu s ženatým mužem dávala ruce pryč. Bála se, že by jen naletěla, že by se ženatý nerozvedl a jí by zbyly oči pro pláč. Proto se nechala vmanévrovat do vztahu s Fanoušem. Jako provozní v restauraci neměl hluboko do kapsy, Miluše jej potkala ve chvíli, kdy byl Fanouš vykopnut svou chotí. A hledal nový domov. Štěstí mu přálo, šel na diskotéku pro starší a přestárlé. Letitý DJ pouštěl vypalovačky a Fanouš trsal jako zamlada. Ustála to dokonce i jeho kolena, do nichž se pozvolna dávala artróza. Při trsání natrefil na Miluši. A líbila se mu na první pohled. Netipoval ji na věk přes padesát, líbila se mu její řečnost, smysl pro humor a nelenil, aby si s ní na place zadováděl. Jí se Fanouš zamlouval též, protože za ni zatáhl celou její útratu. Dobrý signál, říkala si v duchu, a proto ani nenamítala nic proti tomu, aby jej vzala k sobě domů. Do bytu, jenž pamatoval komunistickou tvořivost, nicméně byl čistý. Fanouš se sexuálně vybil, u něj totiž člověk nikdy nevěděl, zda si zařádí s ženou či mužem. Byl bisexuál, ale Miluši o této své zálibě nesdělil nic. Proč by taky měl. Rýsovala se mu vidina nového domova, nechtěl si nic pokazit. Kdyby Miluše byla Milouš, začal by si s ním. Dnešní doba přeje rozličným párům a Fanouš byl v tomto směru flexibilní. V životě se řídil slovy, že se vždy najde nějaká ta díra, kam se on jako muž obojetník propasíruje.

A tak jednoho dne začalo zvláštní soužití Miluše a Fanouše. Ona v té době pracovala jako prodavačka v samoobsluze, on stále jako provozní v restauraci. Ona do vztahu vkládala velké naděje, chtěla se mít už konečně jednou dobře, jak to viděla u Drahuny. On do vztahu vkládal naději nového domova, v němž by se nemusel o nic starat.  Ale nebyl by to život, aby se to pokaždé nějak nezamotalo. A platilo to i v případě Miluše i jejího amanta. Samoobsluha, kde Miluše pracovala, zkrachovala a ona přišla o místo. A v té samé době přišel i o místo Fanouš. Dva nezaměstnaní, kterým kamarádi doporučili, aby se hodili marod a byli na nemocenské co možná nejdéle. Jenže jakou nemoc zvolit, aby se s ní dalo marodit. Kamarád Lojza Fanoušovi doporučil psychiatrii. Tam se dá uhrát všelicos. 

Miluše v životě vynikala tím, že chtěla mít o všem přehled, o všem, co se bezprostředně týká jí samotné. Z psychických obtíží se jí ponejvíce zamlouvala obsedantně kompulzivní porucha šmrncnutá s depresí. Nastudovala si obé a s tím vyrazila i za psychiatrem. Fanouš si nastudoval maniodepresívní psychózu, říkal si, že to bude schopen před lékařem zahrát, aniž by vzbudil podezření, že jen simuluje. V duchu děkoval, že kdysi hrál jako ochotník divadlo. Teď se mu jeho zkušenosti víc než dost hodily. Psychiatr Pošva vypadal, že i on má co dělat, aby se nikterak svým chováním nevymykal běžné populaci. Kolik se toho mezi lidmi napovídalo o jeho alkoholických excesech. Když za ním přišel na léčení známý alkoholik Třešňák, Pošva se ho jen zeptal, kolik toho denně vypije, a když mu Třešňák řekl, že litr becherovky, Pošva na to opáčil slovy, že to je ještě OK: Nebylo proto pro Miluši ani Fanouše problém získat dlouhodobou neschopenku.

Miluše nepředpokládala, jak s ní její nový stav zatočí. Byla zvyklá být po celý život mezi lidmi, ráda si s nimi v obchodě povídala, nedala se jí upřít pracovitost. Jenže teď tomu bylo naprosto jinak. Seděla doma a přemýšlela o své diagnóze, o níž stále více nabývala přesvědčení, že jí opravdu trpí. Předsevzala si, že se bude léčit naprostým klidem. Žádná hudba, žádná televize, žádné knihy. Pěkně vysedávat v kuchyni na židli a přemýšlet o zpackanosti života. A běda, když jí v tom jejím smysluplném rozjímání vyrušil sebemenší hluk. Když slyšela dveře od výtahu, rozhovor na chodbě, ťuknutí na stěnu, měla pocit, že se z toho hluku musí zbláznit. Aby se uvedla do klidové roviny, řekla si, že bude pokaždé počítat do tisíce, aby se zbavila svírajícího pocitu. A aby ji nerozrušoval neustálý hluk, divné zvuky, které dle jiných slyšela jen ona, zakoupila si špunty do uší. V lékárně se stala jejich pravidelnou odběratelkou. Se špunty v uších se jí život zdál snesitelnější. Někdy se jí i stávalo, že vyrazila se špunty do města a jen tak tak unikla tomu, aby ji nesrazilo auto. Troubení si nevšimla, vstoupila do vozovky, ale anděl strážný při ní stál.

Fanouš si rychle všiml, jak to s jeho partnerkou vypadá, jak se mu její psychika doslova mění před očima. Každopádně neměl v úmyslu ji opustit, protože mu skýtala domov. Každé ráno odcházel pod nějakou záminkou pryč, třeba jen z důvodu, že musí navštívit svou matku. Té Miluše nedokázala přijít na jméno, protože v porovnání s ní byla Fanoušova matka finančně zabezpečená. Dobře vypadající dáma, která si zakládala na své vizáži. Fanouš si od své mámy občas přinesl nějaký dárek. Třeba povlečení na postel. Nebylo by to špatné, kdyby ale nepřinesl povlečení na jednu postel. A co ta druhá postel? Tam se dá jaké povlečení? Miluše měla pocit, že ji partnerova rodina dře kůži z těla, přitom mají prachů, kam jen oko dohlédne. Jaksi jim nedochází, že mi Fanouš amortizuje můj nábytek, který jsem horko těžko splácela z novomanželské půjčky. Drahuna má už zase nový a já se musím spokojit s tou svou veteší. Fanoušův otec rovněž nebyl bez prostředků, krom bytu vlastnil i domek v lukrativní části města. Miluše vzteky šílela, proč ona a Fanouš nemohou domek obývat, pomohlo by to jejím rozjitřeným nervům. Domek v zeleni a žádný byt v paneláku, kde slyšíte i to, co si lidé povídají. Domek prázdný, nikdo v něm, kolem dokola zpívají ptáci a Miluše musí sedět v paneláku. Ale když je potřeba posekat zahradu, nasušit seno pro Fanoušova nejlepšího kamaráda, to by jim měla být dobrá. Jenže s tím už taky bude konec. Když tam nemůžu bydlet, raději si posedím v kuchyni. Tam mohu rozjímat, jak jsem dopadla.

Miluše se do svého duševního rozpoložení vžila natolik, že se z ní za krátký čas stala zabetonovaná hekna, jež se jala při sebemenším rozrušení počítat do tisíce. Někdy měla pocit, že se přeřekla, vrátila se tedy ve svém počítání zpět k jedničce. Na své okolí působila tak, že se jí začali lidé obloukem vyhýbat. A podobně si i vedl Fanouš, který každý den zavítal do místní Chýše, knajpy, kde se dokázal zhulákat natolik, aby přežil další den se ženou, která mu lezla na nervy čím dál víc. Na jedné straně mu jí bylo líto, ale nedokázal s ní setrvat po celý den. Protože pak by jen musel poslouchat to, jak ona dopadla. Že má na krku dalšího budižkničemu, jako byl její exmanžel, že se vše táhne z jejích skromných finančních prostředků. Fanouš občas něco přistrčil, ale činil tak opatrně, aby mu zbylo na šňaps v hospodě.

Miluše i Fanouš se nakonec rozhodli odejít do předčasného důchodu. Nemocenská jim pomohla, ale důchod je důchod. Zatímco Fanouš se k novému životu postavil tak, že si našel práci na pár hodin, Miluše zabředla do svého ničemného stavu natolik, že krom vysedávání na židli v kuchyni ji nic nezajímalo. Jen tak sedět na židli a poslouchat, kdo ze sousedů si dovoluje mluvit, kdo bouchl dveřmi, kdo si dopřává sexuálních radovánek už po ránu. Je to na zbláznění, žít v bytě, kde člověka obtěžují hluky. Copak to neslyšíte? Co to může zas být za novou rodinou pod námi? Jako by nebylo dost toho, co si Miluše zažila s těmi předchozími podnájemníky. A kde jsou ty nové špunty do uší? Lékárnice říkala, že tyhle určitě zajistí absolutní ticho, ale v dnešní době každý jen druhého oblafne. Aby z toho měl. Že mi Fanouš ty špunty někam zašantročil? Nebo je nedejbože odnesl k té své mámě. Ta má peněz jak šlupek, ale moje špunty jsou jí dobré.

"Kdo chce kam, pomozme mu tam." Pravdivé přísloví. A tak si Miluše pomohla do stavu, v němž se stylizuje do postavy chudinky, tolik zkoušené životem, sama. Stala se z ní osoba, s níž nikdo nechce mít nic co do činění. Protože krom vysedávání na kuchyňské židli si ráda stěžuje komukoli, koho potká. Když jde třeba nakoupit do své letité síťovky, jež ještě pamatuje Husáka. Tenkrát ji dostala za odměnu spolu s mýdlem jako aktivní členka Brigády socialistické práce. A potkat zabetonovanou heknu je snad ještě horší než zůstat stát v několikakilometrové zácpě na dálnici. Zácpa se ale na rozdíl od Miluše pohne, kdežto v jejím případě tomu tak není. Zasekla se a není jí pomoci. Není pomoci ženské, která bývala svého času šťabajzna, ale neuměla toho nikdy využít. Neuměla chytit příležitost za pačesy, a tak se jí jedinou společnicí stala kuchyňská židle a diagnóza. Diagnóza zabetonované hekny, která trpí posedlostí, že jí svět kolem ubližuje. A není tu nikdo, kdo by jí pomohl. Není to k zbláznění, že už ani ty špunty do uší nepomáhají? Snad jedině ty zpropadený uši zalít betonem, to by měl člověk konečně klid.