Co vlastně znamená „vícerychlostní Evropa“?

V sobotu na schůzce prezidentů a premiérů zemí EU v Římě, zaznělo odhodlání postupovat i nadále společně stejným směrem, ovšem v případě nutnosti rozdílným tempem a s různou intenzitou.

"Budeme postupovat společně, různým tempem a s různou intenzitou, kde je to potřeba, ale stejným směrem, jako jsme činili v minulosti," stojí v návrhu. Text připomíná, že vyšší stupeň integrace zůstává v souladu se smlouvou otevřený i pro ty, kdo se případně rozhodnou přidat později. "Naše unie je jednotná a nedělitelná," stojí v dvoustránkovém návrhu dokumentu.

Toto prohlášení jen ukazuje, že dosavadní evropská integrace je nesmysl. Přes veškerou snahu bruselské byrokracie vývoj jasně ukazuje, že není možno mít stejná pravidla, stejné předpisy, pro všechny země Evropy. Je to dáno nejenom kulturními a hospodářskými rozdíly, ale i klimatickými podmínkami i tím, zda je země více průmyslová, či agrární. Vždyť například v jižních zemích Evropy, kde je více dní slunečního svitu lze vyrobit daleko víc energie ze solárních panelů, než v zemích severních.

Zastánci jednotné a nedílné EU se takovému poznání brání. Evropská unie přitom rychle ztrácí hospodářskou dynamiku a v tempu růstu životní úrovně zaostává za všemi hlavními oblastmi světa. Přitom nenachází jiný recept na vlastní obtíže než rozšíření sféry vlivu a vymýšlení dalších a dalších regulací. A tak vymýšlejí další stohy směrnic, nařízení a zákonů, které jsou členské státy povinny implementovat do svých zákonů. Třeba pro ČR je rozhodně velice důležitá směrnice o tom, jak zacházet se žraločími ploutvemi na palubách lodí. Ukazuje se, že bruselští byrokraté mají bezednou studnici zbytečných a nesmyslných nápadů, naposledy ten, že nejúčinnějším způsobem boje proti terorizmu je nařídit kolik nábojů smí obsahovat zásobník sportovní pistole. Jako kdyby se teroristé řídili nějakými směrnicemi a zákony EU.

Může být zrušená demokracie na národní úrovni nahrazena demokracií celoevropskou? Jak historie ukázala, držet pohromadě různé národy a státy je možné jedině v totalitě. Po zavedení demokracie se rozpadly státy jako SSSR, Jugoslávie, známe to i z vlastní zkušenosti. Ukazuje se, že demokracie na nadnárodní úrovni nefunguje, Bruselské rozhodování je příliš vzdálené, odpovědnost rozptýlena. Lidé matně vědí, že se rozhoduje „někde v Bruselu.“ Lidé tuší, že důležitými orgány, kde se rozhoduje, jsou Evropská komise, Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská rada. Ale kdo konkrétní má odpovědnost za jakou směrnici, je nejasné. Řadu drobných i velkých omezení, počínaje drobnou administrativní šikanou a konče zásadními politickými koncepcemi už bereme fatalisticky: jako neměnnou danost. Jako něco, co si vrchnost vymyslela a tak to zkrátka být musí. Tedy, odpověď zní, nemůže. Pokud ano, pak se tedy EU se musí nutně blížit k totalitě.

"Vícerychlostní Evropa“ je termín, pod kterým si bruselští byrokraté představuji rozdílný stupeň integrace, kdy určitého společného cíle dosáhne nejprve část členských států, která je toho schopna a má i politickou vůli, přičemž se předpokládá, že ostatní budou následovat později a hlavně bruselská hydra bude mít z čeho žít i nadále. Pak z toho ovšem přímo trčí otázka, k čemu je vlastně dobrá EU? Ta EU, která stojí daňové poplatníky spousty peněz, přičemž jim za to jen dává nesmyslné zákazy, příkazy a nařízení? EU má složit k tomu, aby si každý stát domlouval s ostatními státy co ano a co ne? Ale k tomu přeci není EU třeba. Tak nějak mi to připomíná pohádku, ve které se rádcové strachují, že by se jejich králové mohli domluvit i bez nich, ale pak se shodnou: vždyť oni to vlastně neví a my jim to říkat nebudeme.  

Nebyla by pak lepší Evropa svobodných a suverénních států, kde nemůže jeden stát nařizovat něco státu druhému či občanům druhého státu? Kdy opatření společného zájmu různých států mohou být přijímána pouze na smluvním základě, na základě svobodné vůle všech v rámci bilaterálních či multilaterálních smluv mezi zúčastněnými státy? A k tomu, aby se státy vzájemně dohodly, k tomu přeci nepotřebují byrokratický a drahý kolos nazvaný EU. Vždyť EU není žádný stát, je to jen a jenom mezinárodní organizace, nic víc.  

Ano, chci Evropu mezivládní spolupráce, Evropu bez centrální a ve své podstatě nedemokratické moci.  Chci Evropu národních států, jejichž občané si sami zvolí toho, kdo jim vládne, umí je zvolit a také se jich umí ve volbách zbavit, pokud nereprezentuje jejich zájmy. Chci Evropu národních vlád, odpovědných pouze svým občanům. Chci svobodně obchodující a spolupracující Evropu, kde je podporováno podnikání, která neuvaluje regulace na kdeco a kdekoho. Chci takovou Evropu, která daňovou, hospodářskou i sociální politiku ponechá národním státům. Evropu, která respektuje suverenitu národních států ve věcech zahraniční a imigrační politiky. Chci takovou integraci a spolupráci, která nebude ohrožovat.

Česká republika přeci může být, jako samostatný a suverénní stát, zapojena do evropské obchodní, kulturní či vojenské spolupráce i bez molocha nazvaného EU.  Jedině znovuzískání samostatnosti a suverenity znamená obnovení smyslu demokracie. Nezávislá Česká republika se může stát úspěšným, ke svým občanům i návštěvníkům přátelským státem a v takovém případě by pak záleželo jen na jejich občanech a politicích, za jak dlouho doženou v životní úrovni vedoucí země Evropy a světa.

Autor je členem Svobodných