Černá Soňa

Když teplota vzduchu ve stínu stoupá ke čtyřiceti Celsiovým stupňům, zakoušejí peklo všichni, kteří musejí pracovat u zdroje sálavého tepla. My ve slévárně se v takových dnech dotýkáme podstaty naší práce.

Stoupá-li teplota vzduchu ke čtyřiceti stupňům, nikdo z nás radši ani nechce vědět, kolik stupňů musí být u pecí, když se vylévá železo, u hořáků na ohřev odlévacích bubnů nebo u odlitků, ještě rudých, čerstvě vypakovaných z forem. Letos vlna tropických veder trvala přes dva srpnový týdny a my, slévači a formíři, jsme se potáceli po slévárně svlečení do půl těla, od začátku do konce šichty zbrocení potem a obalení mastným černým formovacím pískem. Práce, která je sama o sobě těžká jako málokterá jiná, nás doháněla na hranici fyzickýho vyčerpání. Dokonce i s chlastem, nejúčinnější podporou pracovní morálky, jsme museli opatrně, protože ani naše trénovaný těla nejsou bez limitů.

Zdálo se, že to nekřesťanský teplo nejvíc cvičí s Medvídkem, který kromě toho, že je vylízanej slávista, je taky gay. Už dlouho kolem mě brousil a nabízel mi, abych se k němu přišel vyspinkat do slávistickýho povlečení, ve kterým se, jak prý americký vědci zjistili, spinká nejlíp. Teď se v něm začaly vařit hormony a on se vybodnul na veškerý zábrany. Pozoroval mě, jak lopatou házím písek do rámu, jak do forem vkládám těžký jádra, jak velkým kladivem zatloukám kramle a vzdychal: Seš krásně svalnatej a krásně opálenej… 

- No a ty seš zase krásně teplej, smál jsem se mu zpočátku.

Ale jeho dolézání a obtěžování nebralo konce a stupňovalo se. Vždycky, když šel okolo, mňoukal na mě a od vchodu do skladu mi vzduchem posílal polibky. Ráno mi nosil čerstvý koblihy. Zval mě na koupačku k jezu a vzápětí mi vpálil překvapivý dotaz, jestli si má brát plavky. Stoupal si příliš blízko ke mně, abych cítil, jak se kvůli mně navoněl. To už mě začal malinko srát. Jednoho dne si lihovým fixem napsal na biceps moje jméno a k němu přimaloval srdíčko. Chodil po slévárně a všem to na potkání ukazoval a chlubil se: To je jméno mýho kluka! Měl jsem chuť mu jednu natankovat mezi oči.

Ale jsem mírnej člověk. Nesnížil bych se k tomu, abych Medvídkovi jen tak rozflákal držku. Vždyť nakonec mi jeho nadbíhání snad i lichotilo. Dokonce jsem vážně připustil variantu, že bych se od něj nechal sbalit. A co by ne? Je to pěknej mladej kluk s vlnkou ve vlasech a prý umí skvěle vařit. Je čistotnej a na rozdíl od většiny slévárenských dělníků nechlastá první ligu. Takový kvality nedokážou nabídnout mnohý ženský. Pěkně bychom si s teplým Medvídkem žili; on by fandil Slávii a já bych se rozbíjel na kole. O slušný život je třeba usilovat především!

Jenže jednou jsem se vracel ze skladu jader, kde jsem si s panem Sekyrkou pořádně přihnul rumu, aby nám dřina šla líp od ruky. Když jsem se vrátil na plac, měl jsem zvláštní vidění. Jako bych v temný uličce za formovacíma mašinama F 40 zahlíd dlouhý černý vlasy. Ženský vlasy ve slévárně, kde žádný ženský nepracujou! Než jsem si uvolnil ruce a šel tam nakouknout, vidění zmizelo. Napadlo mě, že bych měl vážně přehodnotit svůj vztah k chlastu. Chlast už mi docela šéfuje. Znepokojuje mě představa nucenýho nástupu do odmašťovny, jenž si musel před pár týdny naordinovat jeden z našich mistrů.

Na vidění jsem zapomněl, jako na cokoli jinýho. Až jsem druhý den zašel do jaderny pro nějaký jádra. A tam jsem ji spatřil. Holku v montérkách a se svázanýma černočernýma vlasama až na prdel. Stála ke mně zády, ale zachytil jsem její profil, drobný a jemný, jakoby kočičí, bolestně krásný. Čuměl jsem na ni, jako Medvídek čumívá na mě. Plácala špachtličkou jádra z bílýho písku. Letní brigádnice. Neměl jsem na to se k ní přiblížit a začít do ní hučet. Radši jsem se odporoučel.

Několik dní jsem ji chodil do jaderny očumovat, až si mě všimla. Dokonce se na mě usmála. Kolikrát jsem zachytil její kradmý pohled, stejný, jakým si mě ženský nenápadně prohlížej, když vylezu u jezu z řeky. Na jejím pracovišti mě zaujala jedna věc. Některý z dělníků nechal nad jejím ponkem pověšený kalendář s fotkou nahý modelky. Brigádnice jej nesundala, a tak měla vyholený přirození modelky přesně ve výšce očí asi půl metru před sebou. To mě inspirovalo. Přistoupil jsem k brigádnici, poklepal jí na rameno a ukázal na fotku.

- To je tvůj kalendář? zeptal jsem se.

- Ne. Ten už tady visel, špitla a zrudla.

- To je škoda, povzdechl jsem, zrovna jsem chtěl pochválit tvůj vybranej vkus…

Ledy byly prolomeny. Nyní jsem na ni mohl nechat naplno zapůsobit kouzlo mý osobnosti.

Zeptal jsem se jí, jak se jmenuje. Řekla, že Soňa.

Zeptal jsem se jí, jestli kouří trávu. Řekla, že ne.

Zeptal jsem se jí, jestli ráda jezdí na kole downhill. Řekla, že ne.

Zeptal jsem se jí, kam chodí po večerech chlastat. Řekla, že nikam.

Zeptal jsem se jí, kolik jí je let. Řekla, že šestnáct.

Panebože! Šestnáct! Rázem mi dotekla beznadějnost mýho snažení. Vždyť je to ještě dítě! Co by jí takovej dobytek jako já mohl přinýst dobrýho?

Ponořil jsem se do smutku. I když po úrazu hlavy jsem poloviční debil, nikdy bych neublížil dítěti. Až tady skončíš, už se nepotkáme, řekl jsem jí a odkráčel.

Pár dní na to jsem se byl po práci zas vykoupat na jezu v Dolánkách. Vyskočil jsem z vody a co nejledabyleji si to šněroval mezi dekami opalujících se ženských. Že jsem velký svůdník? Kdepak! Nevím o tom!

Nejednou jsem uslyšel svoje jméno. Otočil jsem se tím směrem a tam na svažujícím se břehu ji uviděl. Vykašlal jsem se na ledabylost a přiběhl k ní.

Stáli jsme proti sobě tváří v tvář. Měla mokré rozpuštěné vlasy se zamotanými zelenými lístky jívy, jak před chvílí vylezla z řeky. Vlasy se jí zaplétaly v tenké pramínky, vlnící se přes ramena a přes prsa až k bokům. Za oponou černých vlasů prosvítaly světle zelené plavky. 75 B, odhadl jsem v duchu. Pod vrchním dílem plavek, po samém středu těla až k pupku a ještě níž splývaly droboučké, téměř neznatelné černé chloupky. Nejenom profil, celé tělo měla kočičí. Její černočerné oči si mě prohlížely nejmíň tak jako moje oči ji. Pak se naše oči zahleděly do sebe. Její se leskly jako nejhlubší moře, jako ostružiny, jako noc v depresi bez konce. Moc jsme si toho neřekli. Já neslyšel nic, ani hučení jezu. Jenom moji duši, která dlouze, smutně a bezmocně vydechla.

Rozloučil jsem se s ní a popřál jí pěknej zbytek prázdnin. Šel jsem pryč, k ležení mých kamarádů, kteří právě balili jointa. Nedalo mi to a asi po dvaceti krocích jsem se ohlédl. Stále se na mě dívala. Ne. Tohle nechceš.

Každý den v práci se jakoby mimoděk zatoulám do jaderny. Její stůl je uklizený a prázdný. Jenom ten kalendář tam zůstal. A ta vyholená modelka, cizí a nehybná, mi připomíná, že okamžiky života se nikdy nevrátí. Ne že by nešlo vstoupit dvakrát do téže řeky.

Nejde do ní vstoupit ani jednou.