Sloviansk – bašta separatistů

Před rokem jsme v médiích mohli sledovat boje o město Sloviansk na Donbasu. Jak město žije dnes a jací jsou jeho obyvatelé? Návštěva tohoto města byl silný zážitek a dá se říci také zlatý hřeb mého pobytu na Donbasu.

Dobré ráno. Poslední den na Donbasu přede mnou. Dnes mě čeká kulturní vsuvka v podobě návštěvy klášterního komplexu ve Svjatogorsku. O tom tedy v úvodu. Svjatogorsk neboli svaté hory je významným centrem pravoslavné kultury na Ukrajině a je také rekreačním střediskem. Za zmínku stojí, že město bylo i oblíbenou destinací svrženého prezidenta Janukoviče. Po exkurzi v klášteře se vydáme do města Sloviansk, kde se bude konat závěrečný koncert našeho turné a po jeho skončení se přesouváme zpět do Kyjeva.

Článek je o jednom z dnů strávených na Ukrajině a na Donbasu. Pro ostatní dny sledujte můj blog.

Po rychlé snídani vyrážíme pěšky směr klášter. Jedná se o komplex budov, jejichž centrem je skála. V ní jsou vytesané jeskyně, ve kterých žili první mniši. V klášteře platí přísná pravidla. Focení je povoleno jen na určitých místech. Ženy musí mít v komplexu zahalené vlasy a ramena. Klášterem nás provází průvodkyně Jaroslava. Navštěvujeme jednotlivá muzea věnovaná historii místa a také kostely v areálu.

Největším turistickým lákadlem jsou ale zmíněné jeskyně, ve kterých nás bude provázet jeden z místních mnichů. Když přicházíme ke vchodu do jeskyní, dostáváme od mnicha instrukce, jak se v nich chovat. V jeskyních je zakázáno fotit a také v nich není žádné osvětlení. Na cestu si budeme v rámci tradice svítit svíčkou, kterou si za 2 hrivny kupuji. Informace o svícení svíčkou spolu s informací na ceduli nad vchodem, že cesty zpět z jeskyní „nět“, moc klidu nepřidá. Ale tak dáme to. Zapalujeme svíčky a vydáváme se dovnitř. Těsná chodba, nic pro klaustrofobiky. Svíčka v průvanu všem hned několikrát zhasíná, není vidět vůbec nic. Nekuřáci jsou zachraňováni kuřáky se zapalovači, paradoxní situace. Nevidím, kam šlapu, jelikož i když svíčka hoří, je pod ní opravdu tma. Přísloví nelže. Jdeme v řadě a přede mnou jde křehká dívka, nic nevidím a zastavuji, abych ji nezašlápl. Dávám tuto informaci dozadu, ale všichni do sebe naráží a šlapají po sobě. Tohle ještě bude zajímavé. Ale nakonec se celá skupina přizpůsobí tempu a jeskyněmi procházíme se ctí a jen s pokapanými kalhotami od vosku. Po výšlapu při svíčkách vycházíme na vrchol hory, odkud se nám otevírá pohled do krajiny. Fotíme a pomalu se oklikou vydáváme na cestu zpět.

Po obědě Svjatogorsk opouštíme a vyrážíme do Sloviansku. Projíždíme bez problémů několik kontrolních stanovišť armády. Už jsme si na jejich přítomnost zvykli, stejně jako si už zvykli místní. Město Sloviansk se nachází na severu Doněcké oblasti a žije v něm zhruba 120 000 lidí. Sloviansk je také znám jako první bašta separatistů a také jako město, kde v podstatě válka na Donbase začala. Město bylo rovněž hlavním stanem vůdce separatistů Igora Girkina přezdívaného Strelkov. Sloviansk byl od dubna 2014 v držení separatistů a následně byl za obléhání a těžkých bojů osvobozen ukrajinskou armádou v červenci 2014. Během svého pobytu na Donbasu jsem do Sloviansku již zavítal. Ale jen jsem projížděl cestou do Kramatorsku. Některé postřehy z města tak naleznete zde.

Dobře si pamatuji, jak nám tehdy náš vedoucí výpravy Volodymir říkal, že Sloviansk je v názorech nevyzpytatelný. Že nálada místních je 50 na 50, narozdíl od sousedního Kramatorsku, kde je nálada více proukrajinská.

Naším cílem je náměstí, kde se bude konat i dnešní koncert. Jedná se o jediný koncert z našeho turné pod otevřeným nebem. Toto představuje určité riziko. Vzpomínám si tak na upozornění o cestování na Ukrajinu ze stránek českého ministerstva zahraničí: „MZV obecně doporučuje vyhýbat se místům s velkou koncentrací osob…“ Celá akce je tedy ideálním cílem pro jistý útok a zastrašení občanů. Na místě již stojí pódium a po městě také vidíme vylepené plakáty. Na náměstí jako již tradičně nechybí piedestal, kde stával dříve soudruh Lenin. Nyní je piedestal polepen různými vlasteneckými letáky. Za ním se nachází místní radnice, u jejíhož vstupu budou umístěny dvě doprovodné výstavy fotografií a karikatur. Výstavy jsou z bezpečnostních důvodů umístěny na ulici a ne v prostorách radnice, kam se nyní nesmí. Volodymir mě vyzývá, abychom se zašli do radnice podívat. Když k ní přicházíme, zastavuje nás místní policista s tím, že dovnitř nemůžeme. Po krátké rozpravě o tom, kdo jsme, že tu máme na starosti koncert, nás nakonec pouští dovnitř. Hned u vchodu z vnitřní strany vysedává oddíl vojáků se samopaly v ruce. Jsou takovým pohotovostním oddílem pro zajištění bezpečnosti akce. Krátce se s nimi dáváme do řeči. Ptáme se jich, odkud jsou, na situaci ve městě apod.

Vycházíme ven a ještě si chvíli povídáme se zmíněným policistou. Ten je o poznání sdílnější. Ptáme se ho na stopy války ve městě. Upozorňuji, že ty je možné vidět v podstatě všude. Stopy po kulkách ve zdech, poničený asfalt od výbuchů apod. Často také vidíme na domech „až moc“ nových oken. Policista říká, že škody jsou více vidět v okrajových částech, kde se také více střílelo, ale že je to odsud daleko. Také nás upozorňuje na místo, kde je nashromážděna zničená technika, ale bohužel opět daleko od nás.

Vydáváme se tedy zpět k našemu autobusu, který parkuje přímo u pódia. Na pódiu již vystupují místní skupiny a náměstí se pomalu plní. Z diváků je cítit jakási rozpačitost. Neví, co od akce mohou čekat a zda se nejedná o nějakou maskovanou propagandu. S Volodymirem mezi našimi účastníky zjišťujeme, že vše běží bez problémů, a tak sbíráme malou skupinku a vydáváme se na krátkou prohlídku města. Cílem je Strelkovův štáb. Jedná se původně o budovu ukrajinské kontrarozvědky SBU, která byla obsazena separatisty. Nyní je budova vyhořelá a opuštěná. Vlaje na ní ukrajinská vlajka a na zdi je také umístěna pamětní deska aktivisty Volodymira Rybaka, který zde byl separatisty umučen a kterému byl následně udělen titul Hrdina Ukrajiny.

Když se vracíme na náměstí, náš koncert již bude začínat a i počet diváků se významně zvýšil. Přibylo rovněž i policistů a vojáků, kteří tak reagují na větší účast místních. Volodymir podotýká, že ještě více zde bude „tajných“, kteří jsou v civilu rozmístěni v davu.

Na pódiu se střídají řečníci za organizátory ze Sloviansku. Publikum je náhle rozděleno. Někdo píská a nadává, někdo tleská. V publiku je občas vidět i pokřikování jeden na druhého. Nemám z toho úplně nejlepší pocit. Vše se umocní, když chce na pódiu vystoupit nějaký neznámý člověk, který jednoduše přišel a chce něco říci. Byl to jednoduše někdo z davu a dožadoval se vstupu na pódium a mikrofonu. Publikum sleduje, co se děje, ale nakonec vystoupení dotyčného umožněno nebylo. Od moderátora přichází vysvětlení, že všichni respektují svobodu slova, ale nemůže to fungovat tak, že každý si přijde na pódium něco říci a zanadávat na jednu nebo druhou stranu. To cílem dnešního koncertu opravdu není. Dotyčný to tedy nakonec vzdává a s nadáváním odchází. Diváci jsou z toho dost zmrazení. Uvědomuji si, jak stačí pouze jedna osoba, která může pokazit celou akci pro několik tisíc lidí. Organizace je stále ještě v rukou místního moderátora, který se snaží lidi opět naladit, což se mu částečně daří, ale publikum je i nadále vyjukané a v rozpacích. Říkám si, že po takovém úvodu to budou mít naši umělci ne zrovna lehké. Chvíli tedy setrváme na místě a náš koncert začíná. Moderátoři Vasja s Olgou se snaží publikum hned v úvodu pozitivně naladit. Ani trochu jim tuto pozici nezávidím. Snad to bude lepší a lepší.

Když se koncert rozjíždí, odcházíme s Volodymirem a Michajlem do místní restaurace uhasit žízeň. Ta je asi po hodině úspěšně uhašena a vracíme se. Když přicházíme na náměstí, nevěřím svým očím. Jsem na stejném místě jako předtím? Náměstí je celé zaplněné. Koncert se rozjel na pořádné obrátky, lidé mávají, skandují, baví se a vše si natáčí. Všude pobíhají malé děti s balonky. Jak procházíme davem, zastavují nás místní, kteří podle našich triček poznávají, že patříme ke skupině. Fotíme s nimi spoustu fotek. Lidé jsou otevření a koncert si neskutečně užívají. Počáteční obavy jsou už zapomenuty. Kultura a humor jsou univerzálním jazykem.

Na závěr vystupující fotí hromadné selfie s diváky. Tohle se těžko popisuje. To se musí zažít. Takové publikum, taková atmosféra, tolik pozitivní energie, a to vše ve městě na okraji války. Ve městě, o které se pouze před rokem sváděly těžké boje.

Když koncert končí, lidé nás obklopují, baví se se všemi, fotí, děti hulákají jako na lesy. Lidé si dokonce fotí i náš autobus. Vojáci a policisté okolo už se také usmívají. Opravdu nádherná chvíle, nádherné pocity. Ale vše jednou končí a pomalu se chystáme k odjezdu. Místní nás ale pustit ani trochu nechtějí. Jsme v autobuse a pomalu vyjíždíme. Vyjíždíme z náměstí kordonem lidí, kteří jsou všude okolo. Mávají nám, jsou vidět slzy, emoce. Takto nás přijal Sloviansk – bašta separatistů.

Před odjezdem do Kyjeva máme ještě závěrečnou večeři v jedné z místních restaurací. Zde je pro nás připraven i společenský večer s vystoupením zpěvačky. Dokonalá chvíle, všichni jsou plni dojmů a energie, kterou jim Sloviansk dal. Začínám si uvědomovat, že tito lidé mi budou opravdu chybět. Spolu jsme zažili něco silného. Něco, co nás spojilo. V životě jsem už viděl spoustu akcí, ale žádnou s takovým výsledkem. Parta umělců jela dobrovolně a bez nároků na honorář do válečné oblasti s cílem podpořit místní obyvatelstvo. Obyvatelstvo, které podporu opravdu potřebuje a které to nemá ani trochu lehké. Během turné jsme navštívili pět měst. Koncerty a výstavy navštívily tisíce lidí. Jsem na naši skupinu opravdu hrdý a jsem šťastný, že jsem i já mohl být toho všeho součástí.

Ale jak již jednou zaznělo, vše jednou končí a naše výprava se po večeři jen velmi neochotně odebírá k autobusu, odjíždíme. Pojedeme celou noc. Čeká nás loučení a mě osobně zítra návštěva města Žitomyr a pozítří návrat domů, do Prahy.

Sloviansk