Evropské listy federalistů - Ústava - moc soudní a závěrečné články

List č. 24 se věnuje článkům VI-X návrhu ústavy pro federální Evropu. Poté, co se podíváme na třetí pilíř trias politica, moc soudní, budeme se zabývat vztahy mezi občany, federací a jejími členskými státy, stejně jako metodou změny ústavy, přechodnými opatřeními a procesem ratifikace. Tím bude návrh ústavy u konce.

List č. 24 - Klinkers & Tombeur, duben 2013

Náš návrh ústavy pro Evropskou federaci uzavíráme články VI-X. Syrové ingredience opět pocházejí z americké ústavy a my jim dáváme evropskou příchuť.

V tomto listu probereme třetí pilíř trias politica, moc soudní. Jak jsme již zmínili v listu č. 21, nedokážeme předpovědět, zda se všechny instituce Evropské unie, včetně Soudního dvora, stanou součástí nové federace. Bylo by to možné při uplatnění článku 20 Smlouvy o Evropské unii: minimum devíti států se zapojí do posílené spolupráce (z našeho pohledu tedy federace), za podmínky, že neohrozí volný vnitřní trh (celní unii, společnou měnu, konkurenceschopnost a obchod). Pokud by to opravdu bylo možné, nemusela by federace zřizovat nejvyšší soud. Současný Soudní dvůr Evropské unie by plnil jeho funkci. V případě, že by federace nebyla považována za posílenou formu spolupráce podle článku 20 výše zmíněné smlouvy, budou moci občané a státy nejdříve opustit EU (za použití článku 50), aby se do ní vrátili jako federace (pomocí článku 49). Tak jako tak, Evropská federace bude otevřena přistoupení ostatních členských států EU, jak již bylo vysvětleno dříve.

Nejprve se budeme zabývat mocí soudní s Ústavním soudním dvorem na jejím vrcholu. Máme za to, že systém federálních soudů nižší instance bude zapotřebí v devíti či více federovaných státech. Z tohoto důvodu zde v hrubých obrysech nastíníme, jak vypadá americký soudní systém. Potom předložíme naše články týkající se této věci.

Už v roce 1789 americký Kongres zákonem určil, že federální soudní moc bude složena ze tří vrstev. První vrstvou je Nejvyšší soud, pod nějž spadá (v současnosti) devatenáct federálních odvolacích soudů pro rozsudky 49 federálních obvodních soudů ve vrstvě třetí. Kromě těchto trojvrstvých federálních soudů mají státy samy své vlastní soudy, a tím pádem je v každém z nich i jeho vlastní nejvyšší soud.

Pravomoc Kongresu zřizovat federální soudy v sobě zahrnuje i pravomoc je rušit. To se může stát v případě střetu prezidenta a Kongresu, když většina jedné ze sněmoven Kongresu nepatří do prezidentovy politické strany. Aby se prezidentovi zabránilo zneužívat jeho pravomoc jmenovat soudce (samozřejmě po doporučení a se souhlasem Senátu) tím, že by jmenoval pouze kandidáty ze své vlastní strany, může opozice Senátu toto jmenování zablokovat. Trpí-li takovýto nižší federální soud nedostatkem soudců po delší dobu (protože ti předchozí odešli do důchodu, nebo skončili z jiných důvodů), Kongres se může rozhodnout tento soud zavřít.

Nejvyšší soud rozhoduje v případech týkajících se federální vlády, v rozepřích mezi státy a při výkladu ústavy. I když ústava vyloženě neposkytuje Nejvyššímu soudu pravomoc prohlašovat zákony za protiústavní, ve sporu z roku 1803 tehdejší úřadující předseda Nejvyššího soudu tuto pravomoc pro Nejvyšší soud ustanovil, nebo si ji vymínil. Tento takzvaný ‘soudní přezkum’ implikuje pravomoc Nejvyššího soudu rozhodnout, že je zákon vytvořený Kongresem nebo opatření výkonné moci v rozporu s ústavou. Tím je význam a účinek takového zákona či opatření anulován a z rozsudku se stane precedent pro další případy stejného druhu. Nejvyšší soud je odvolacím soudem pro rozhodnutí devatenácti federálních odvolacích soudů.

Soudci nejnižší úrovně, federálních obvodních soudů, se mohou zabývat spory souvisejícími s federálním systémem a záležitostmi mezi stranami z různých států. Proti verdiktům vydaným těmito soudy se lze odvolat k devatenácti odvolacím soudům. Podstata těchto federálních soudů vychází z článku III americké ústavy (v našem návrhu to je článek VI); říká se jim proto ‘ústavní soudy’.

Soudy těchto tří úrovní mají obecnou jurisdikci. Řeší trestní případy i občanské spory. Bokem této trojvrstvé struktury stojí ještě speciální soudy, například soudy pro insolvenční řízení (insolvenční soudy) a daně (Daňový soud). Ty mají ale odlišné postavení. Insolvenční soudy jsou považovány za nižší než obvodní soudy, a proto nespadají pod článek III americké ústavy (náš navrhovaný článek VI). Jejich soudci nejsou jmenováni doživotně a jejich plat může být měněn. Dále pak není právním základem pro Daňový soud článek III, nýbrž článek I oddíl 8 (v našem návrhu článek III). Jedná se o takzvaný ‘legislativní soud’. Povšimněte si, že americká ústava dává Kongresu právo zřídit soudy ve dvou místech: článcích I a III (naše III a VI).

Kromě toho, že americký Nejvyšší soud funguje jako odvolací soud, rozhoduje také ve věcech týkajících se výkladu ústavy a smluv a v případech, ve kterých vystupují američtí ministři nebo velvyslanci a konzulové cizích zemí.

Federální soudci jsou jmenováni doživotně. To znamená, že ve své funkci zůstávají, dokud nezemřou, dobrovolně nerezignují nebo neodejdou do důchodu. V případě závažného zločinu se na ně vztahuje procedura řízení ve věci zneužití úřadu (impeachment).

Vedle tohoto trojvrstvého soudního pilíře mají také samotné státy své soudy. To systém poněkud komplikuje, poněvadž se za určitých okolností může stát, že federální soudy zasahují do sporů na státní úrovni a naopak. Státní soudy vykonávají spravedlnost na základě státních zákonů. Řídí se tedy soudními procedurami svého státu. Každý stát má svůj vlastní nejvyšší soud, který v principu funguje jako soud nejvyšší instance. Nicméně je v mnoha případech možné se proti rozsudkům tohoto nejvyššího soudu odvolat k federálnímu Nejvyššímu soudu. Státní nejvyšší soud je vázán pouze ústavními interpretacemi federálního Nejvyššího soudu, nikoliv výroky nižších federálních soudů.

Americká ústava neupravuje počet soudců federálního Nejvyššího soudu. V USA se tento soud skládá z devíti lidí: předsedy a osmi členů, jmenovaných prezidentem, po doporučení a se souhlasem Senátu. Nejvyšší soud nemá oddělené komory. Vždy rozhoduje společně, pomocí většinového hlasování. Nejvyšší soud dosud vždy odmítal výzvy pro zavedení (specializovaných) komor argumentem, že by potom existoval více než jeden Nejvyšší soud. To je něco k zamyšlení, nejen v souvislosti se systémem oddělených komor v soudcovských kolegiích v evropských zemích, ale také v parlamentních systémech rozdělujících zástupce občanů do komisí s konečnými rozhodovacími pravomocemi: v těchto případech má země tolik parlamentů, jako je komisí s takovými rozhodovacími pravomocemi.

Nyní přikročíme k diskuzi o příslušných článcích našeho návrhu federální ústavy.

Vysvětlení oddílu 1

Americká ústava pouze říká, že by měl existoval Nejvyšší soud. Jeho soudci mají být jmenování prezidentem. Toto přebíráme pro účely Evropské federace, ale s podmínkou doporučení a souhlasu obou sněmoven Evropského kongresu, jak píšeme v listu č. 23. Je na prezidentově rozhodnutí, kolik soudců bude chtít jmenovat.

Evropský kongres rozhodne, zda by pod tímto Ústavním soudním dvorem měly existovat nižší federální soudy, takzvané ‘ústavní soudy’, vedle a odděleně od soudů státních. Tady vycházíme z toho, co je napsáno v taxativním výčtu pravomocí Kongresu v oddílu 8 amerického článku I: že se může rozhodnout instalovat soudy nižší. Takové soudy ale mají jiné pravomoci (jak již bylo zmíněno dříve) než federální soudy amerického článku III. Ty z amerického článku I se nazývají ‘legislativními soudy’ (typ správních soudů, například Daňový soud) a proti jejich verdiktům je možné odvolání u ‘ústavních’ soudů amerického článku III, až na výjimky. Přejímáme tedy tento americký systém: Evropská federace by měla mít jeden Ústavní soudní dvůr - potenciálně Soudní dvůr Evropské unie, v případě, že by federace mohla využít výše uvedené procedury EU ‘posílené spolupráce’ z článku 20 Smlouvy o Evropské unii, jedné ze dvou podsmluv Lisabonské smlouvy. Na Evropském kongresu bude rozhodnout, jestli vůbec a případně kolik jiných federálních soudů by mělo být zavedeno.

Z požadavku bezúhonného jednání v oddílu 1 plyne, že soudcům je dovoleno zastávat úřad, dokud neodejdou do důchodu, nezavdá-li jejich chování důvody pro usvědčení ve věci zneužití úřadu ze strany Evropského kongresu. V USA k tomu došlo čtrnáctkrát. Dále je určeno, že jejich plat nesmí být snížen, aby se zabránilo nežádoucím tlakům na jejich nezávislý soud; může být ale navýšen.

1. Federální soudní moc je oprávněna soudit ve všech sporech vyvstávajících pod touto ústavou; týkajících se všech zákonů Evropské federace; všech smluv uzavřených, či takových, jež by měly být uzavřeny pod autoritou Evropské federace; ve všech případech dotýkajících se velvyslanců, jiných vyslanců a konzulů; ve všech námořních případech; ve všech případech, ve kterých je Evropská federace stranou sporu; ve všech rozepřích mezi dvěma nebo více státy; mezi státem a občanem jiného státu, mezi občany několika států, mezi občany jednoho státu ve věci pozemků v jiném státě a mezi státem nebo občany tohoto státu a cizími státy nebo jejich občany.
2. Ústavní soudní dvůr má výlučnou pravomoc ve všech případech, ve kterých jsou stranami sporu pouze státy, ministři, velvyslanci a konzulové. Ve všech ostatních případech, jak zmiňuje odstavec 1, je Ústavní soudní dvůr odvolacím soudem, pokud Evropský kongres neurčí zákonem jinak.
3. Kromě řízení ve věci zneužití úřadu budou zločiny určené zákonem souzeny před porotou. Tyto procesy budou probíhat ve státě, ve kterém došlo ke spáchání tohoto zločinu. Pokud nebyly spáchány na území žádného státu, proces bude probíhat na takovém místě nebo místech, která zákonem určí Evropský kongres.

Vysvětlení oddílu 2

Oddíl 2 řeší pravomoci federálních soudů. I když to ústava vyloženě neříká, mají tyto soudy pravomoc prohlásit regulace a opatření za neplatná z ústavních důvodů. Jsou kvalifikované posoudit, zda zákon koliduje s ústavou, která je nejvyšší formou zákona. V USA se v této souvislosti objevilo mnoho sporů. A skutečně, člověk by se mohl ptát, kdo je tu šéf. Když zákonodárci vytvoří zákon, tento zákon platí pro všechny. Když ale soudce shledá, že je zákon v rozporu s ústavou, je tato aplikace zákona narušena. Federální soudci, včetně těch z nižších federálních soudů, tak mohou přemoci moc zákonodárnou.

Vysvětlení tohoto problému Alexandrem Hamiltonem v Listu federalistů č. 78 zůstává převažující doktrínou až do dnešní doby:

“Interpretace zákonů je náležitým a osobitým polem působnosti [federálních] soudů. Ústava ve skutečnosti je a musí být [federálními] soudci považována za základní zákon. Proto jim přísluší určovat její význam, stejně tak jako význam kteréhokoliv zákona vycházejícího z legislativního orgánu. Pokud by mezi nimi měla existovat nepřeklenutelná různost, ten, který má vyšší závaznost a platnost, by měl samozřejmě mít přednost; jinými slovy by ústava měla mít přednost před zákonem, záměr lidu před záměrem jejich zástupců.

Tento závěr ale ani nijak nepředpokládá nadřazenost soudní moci nad mocí zákonodárnou. Předpokládá pouze, že moc lidu je nadřazena oběma; a že tam, kde vůle legislatury projevená v jejích zákonech stojí proti vůli lidu projevené v ústavě, by soudci měli být vedeni tou druhou spíše než tou první. Svá rozhodnutí by měli podřizovat základním zákonům spíše než těm, které základní nejsou.”

Ve zdůvodnění, že ústava je nejzákladnějším zákonem lidu a pro lid, se řídíme Hamiltonem. Tento zákon má tedy přednost před ostatními zákony. Znamená to, že ústava je soudně vynutitelný nejvyšší zákon Evropské federace. Je skutečným ‘ústavním zákonem’, čili více než ‘ústavní konvencí’, nebo morálně-politickou dohodou, která nemůže být soudně prosazena - což je, anebo byl případ v mnohých evropských zemích.

Odstavec 2 oddílu 2 říká, že ve sporech, ve kterých jsou jeden, nebo více států, ministři, velvyslanci a konzulové jedinými stranami sporu, má Ústavní soudní dvůr exkluzivní právo rozhodovat, v první i poslední instanci. Tato výjimka z běžného principu, že se rozlišuje mezi první a odvolací instancí, je založena na choulostivé povaze těchto případů, ve kterých je imunita států nebo cizích veřejných činitelů uvnitř i mimo Evropskou federaci předmětem diskuze.

Odstavec 3 oddílu 2 zavádí do Evropské federace procesy před porotou - ačkoliv pouze pro zločiny určené zákonem. V mnoha zemích ožehavé téma. Pamatujeme vášnivé debaty mezi zastánci a odpůrci porotních soudů. Náš argument pro jejich zavedení do naší ústavy pramení ze všudypřítomného prvku federálního uvažování: federace patří občanům. Pokud existuje nějaká pochybnost o správnosti konstitucionálního a institucionálního návrhu, potom je dobré použít občany jako východisko. Proto pro určité zločiny (určené zákonem) volíme procesy před porotou, jíž budou asistovat profesionální soudci.

1. Velezrada proti Evropské federaci může spočívat pouze v nabádání k válce proti federaci, nebo ve stranění s jejími nepřáteli tím, že se jim poskytne pomoc a podpora. Nikdo nesmí být odsouzen za velezradu bez svědectví nejméně dvou svědků, nebo přiznání před soudem.
2. Evropský kongres má pravomoc vyhlásit trest za velezradu, ale verdikt za velezradu v žádném případě nesmí vést k potupení či zbavení majetku potomků odsouzené osoby.

Vysvětlení oddílu 3

Předpokládáme, že tento oddíl nepotřebuje žádné další vysvětlování.

1. Občané každého státu mají zároveň občanství Evropské federace se všemi souvisejícími politickými i jinými právy. Občané členského státu mají nárok na všechna práva a výsady občanů jakéhokoliv jiného státu federace.
2. Minimum 3 000 000 občanů Evropské federace je zapotřebí k předložení návrhu zákona Evropskému kongresu. Tento návrh popisuje pouze obrysy záměru, nebo je návrhem zákona. Bude uložen jako občanská iniciativa v registru Sněmovny občanů. Kongres a prezident rozhodnou o přípustnosti této občanské iniciativy. Sněmovna občanů s touto občanskou iniciativou nakládá podle svých legislativních procedur. Obě sněmovny Kongresu učiní konečné rozhodnutí ohledně tohoto návrhu do dvou let od jeho registrace. V případe, že jedna sněmovna přijme návrh zákona jako výsledek občanské iniciativy, zatímco druhá sněmovna jej odmítne, nebo nerozhodne v určeném časovém období, prezident předloží tento přijatý návrh zákona s doporučeními obou sněmoven Kongresu ohledně této občanské iniciativy občanům federace a legislaturám států. V případě, že je předložený návrh přijat prostou většinou občanů a států, stane se federálním zákonem. Pokud by taková většina neexistovala, bude tato občanská iniciativa zamítnuta. Pokud ani jedna sněmovna nerozhodne v určeném časovém období, prezident předloží občanskou iniciativu občanům federace. Ti prostou většinou rozhodnou, zda má být tato občanská iniciativa zachována. Pokud je zachována, bude se občanskou iniciativou zabývat opět Kongres. Kongres učiní konečné rozhodnutí určující celkový význam občanské iniciativy, pod dohledem prezidenta. Kongres zákonem určí proceduru pro naložení s občanskou iniciativou, aniž by s ní spojil hmotněprávní podmínky.
3. Osoba odsouzená v kterémkoliv státě federace za velezradu, těžký zločin nebo jiné zločiny, prchající před spravedlností a nalezená v jiném členském státě bude na žádost výkonného orgánu státu, ze kterého uprchla, vydána do státu s jurisdikcí pro tento zločin.
4. Otroctví a všechny formy nevolnictví, kromě případů trestu za zločin, za který byla daná osoba zákonně odsouzena, budou vyloučeny na území Evropské federace nebo ve všech teritoriích pod federální jurisdikcí.

1. Plná důvěra a uznání bude v každém státě dopřána veřejným aktům, záznamům a soudním jednáním všech ostatních států. Kongres může obecným zákonem předepsat způsob, jakým se tyto akty, záznamy a jednání doloží a jaké to bude mít účinky.
2. Státy Evropské federace mají výlučné právo upravovat záležitosti týkající se státního občanství. Občanství státu je platné v kterémkoliv jiném státě federace.
3. Státy mohou k Evropské federaci přistoupit se souhlasem dvoutřetinové většiny občanů přistupujícího státu, dvoutřetinové většiny legislatury přistupujícího státu, dvoutřetinové většiny občanů federace a dvoutřetinové většiny v každé sněmovně Evropského kongresu, v tomto pořadí. Evropská federace tento souhlas vezme na vědomí a jedná odpovídajícím způsobem.
4. Státy přistupující k Evropské federaci poté, co ústava již vešla v platnost, si zachovají své dluhy a zákony federace se na ně začnou vztahovat od chvíle jejich přistoupení.
5. Jakákoliv změna počtu států Evropské federace bude předmětem souhlasu dvoutřetinové většiny občanů dotčených států, dvoutřetinové většiny legislatury každého státu a dvoutřetinové většiny v každé sněmovně Evropského kongresu, v tomto pořadí.

1. Evropská federace bude každému státu garantovat zastupitelskou demokracii a chránit jej před invazí a, na základě žádosti legislatury, nebo výkonné složky, pokud legislatura nemůže zasednout, proti vnitřnímu násilí.
2. Evropská federace nebude zasahovat do vnitřní organizace států federace.
3. Evropský kongres má pravomoc nakládat s teritoriem a jiným majetkem Evropské federace a tvořit v této věci všechny potřebné regulace.

Vysvětlení článku VII

První článek ze série obecných pravidel zakončujících ústavu rozpracovává federální systém do detailu. Prohlubuje vztahy mezi suverénním federálním celkem a stejně suverénními státy. Rozhodující formule vertikální dělby moci je v ústavě stanovena v pěti krocích. První krok je k nalezení v článku I odstavci 1, který říká, že každá pravomoc výslovně neudělená federaci patří do množiny pravomocí občanů a států. Druhý krok je článek III oddíl 2, který tyto federální pravomoci taxativně vyjmenovává. Krok 3 je oddíl 3 článku III určující meze - pro ochranu občanů - v jejichž rámci mají být tyto federální pravomoci uplatňovány. Krok 4 je oddíl 4, jež vytyčuje mantinely pro federaci a státy. A konečně krok 5 v článku VII, který dále objasňuje, jak mají být chápány některé aspekty vztahu mezi občany, federací a státy.

Oddíl 1 odstavec 1 v první větě praví, že každý občan libovolného členského státu zároveň vlastní občanství federace. Občanství státu je tedy svázáno s občanstvím federace; jakmile člověk získá občanství státu, okamžitě tím získá i federální občanství. Občané od svého státu dostanou jeden cestovní pas, ve kterém bude rovněž zmíněno držitelovo občanství federace. Kromě jiného z toho pro jeho držitele plyne, že má federálně garantovaná politická a jiná práva a že může požadovat, i mimo federaci, asistenci diplomatických či konzulárních služeb v záležitostech, pro které jsou autorizovány. Posledně jmenované implikuje, že tyto federální služby musí občanům žijícím mimo federaci umožnit účast ve federálních volbách Sněmovny občanů a prezidenta s viceprezidentem.

Druhá věta odstavce 1 oddílu 1 brání státům v diskriminaci občanů jiného státu ve prospěch svých vlastních občanů. Nebo, řečeno optimističtěji, všichni občané federace mají ve všech státech právo na stejné zacházení jako občané toho konkrétního státu. Všichni občané ve všech státech federace mají právo na takzvané ‘národní zacházení’.

Podporován švýcarskými ústavními příklady z federální i kantonální úrovně, zavádí odstavec 2 oddílu 1 občanské iniciativy pro vytvoření federálního zákona. Pro Evropu je tento odstavec inovací. Předložení návrhu zákona dostatečným množstvím občanů - 3 000 000 v eurozóně je více než jedno procento voličů, při vědomí toho, že neexistuje žádný ústavou daný limit počtu hlasů potřebných pro získání křesla ve Sněmovně občanů a že to závisí pouze na volební kvótě (viz list č. 22) - není peticí za přidání tématu do politické agendy, nebo žádostí politickým institucím o vytvoření zákona. Tato iniciativa evropských občanů jde mnohem dále než Evropská občanská iniciativa EU, která poskytuje institucím Evropské unie dostatek prostoru pro archivaci a zastavení těchto petic, aniž by vyprodukovaly nějaký výsledek. Tento odstavec, podporován občany a parlamenty států, vyvíjí na Kongres tlak, aby s pomocí prezidenta učinil rozhodnutí respektující občanskou iniciativu.

Třetí odstavec oddílu 1 upravuje vydávání podezřelých mezi státy, čímž omezuje volný pohyb osob uvnitř federace. Odstavec 4 potvrzuje zákaz otroctví a nucené práce.

Oddíl 2 odstavec 1 po státech vyžaduje, aby uznávaly soudní řád ostatních států federace. Státy si navzájem své soudní řády nepřezkoumávají, ale aplikují. Tento odstavec kromě jiného odstraňuje administrativní zátěž občanů, úředníků a soudců při používání úředních dokumentů. V Evropské federaci tedy neexistuje nutnost legalizovat dokumenty vydané státem; tyto dokumenty mají právní platnost ve všech státech federace.

Podle oddílu 2 odstavce 2 jsou pouze státy federace oprávněny rozhodovat ve věcech státní příslušnosti a občanství, se všemi souvisejícími politickými a sociálními právy. Připomínáme ale, že se federace během několika let stane autoritou pro migrační politiku. Každý stát uznává občanství jiného státu a k občanům přistupuje, podle svého vlastního právního řádu, jako by to byli jeho vlastní občané. Z toho plyne, že všechny státy poskytnou asistenci občanům všech ostatních států - v případě potřeby v zahraničí - prostřednictvím svých diplomatických a konzulárních služeb.

Oddíl 2 odstavec 3 nabízí dalším státům možnost vstoupit do federace po jejím založení. Přidali jsme odstavec 4, aby bylo jasno o podmínkách: přistupujícím státům zůstanou jejich dluhy a od okamžiku vstupu musí uplatňovat federální zákony. Obě podmínky jsou dány, aby nebyla ohrožena existence federace. Pro zajímavost poznamenejme, že tato úprava se týká států, které se připojí až po vzniku federace. Zakládajícím členům článek X deklaruje podporu federace při splácení jejich dluhů a plnění smluvních závazků.

Oddíl 2 odstavec 5 navíc požaduje, aby každá změna v počtu států Evropské federace, jako výsledek rozdělení nebo splynutí států, byla předložena dotčeným občanům, parlamentům všech států a Evropskému kongresu. Důvodem pro tyto rozdílné souhlasy je skutečnost, že rovnováha síly mezi státy a uvnitř federace bude změněna, například institucionálně svým dopadem na složení Senátu. Tento odstavec má velký význam pro regiony, které usilují o vytvoření vlastního státu, jako je případ Katalánska ve Španělsku, francouzského ostrovu Korsika, skotské části Velké Británie a italské Padánie.

Zde se odkláníme od americké ústavy, která ve svém článku IV oddílu 3 říká, že není dovoleno vytvořit nový stát uvnitř existujícího státu ani sloučit státy federace. Myslíme si, že náš návrh je pro ústavu federální Evropy vhodnější, protože Evropa se ještě úplně nevyrovnala se svou minulostí, ať už uvnitř, nebo mezi státy. Tímto se odvoláváme na výše zmíněné oblasti, ale také na poslední balkánskou válku. Strategická část Evropy, která stále čeká na politické řešení a mír. Příměří není to samé jako mír.

Oddíl 3 explicitně zdůrazňuje suverenitu každého státu, spoluzajišťovanou federací. Stejně jako švýcarská ústava zajišťuje existenci, statut a území kantonů. Odstavec 2, ve kterém se píše, že federace nebude zasahovat do interní organizace států, jsme přidali my, opět inspirováni švýcarským institucionálním systémem, v jehož rámci se kantony organizují samy, zatímco federace ochraňuje jejich loajální ústavy. Státy Evropské federace si tudíž zachovají autoritu zakládat instituce, jak samy uznají za vhodné. Fakt, že stát sám může být federací, což je v eurozóně už případ Belgie, Německa a Rakouska, nepředstavuje problém za předpokladu, že federální organizace tohoto státu neodporuje evropské ústavě. Odstavec 3 nepotřebuje vysvětlování, protože vychází z funkcionální suverenity federace na svém teritoriu. Tím nedojde k ovlivnění samostatné suverenity připojených států na jejich vlastním územím. Evropská federace tudíž nezasahuje do změn hranic mezi státy.

Kromě toho bychom rádi učinili pozorování ohledně odstavce 2 oddílu 3, kde se praví, že federace nemůže zasahovat do institucionálních záležitostí států. Vytvoření federálního vládního systému nepochybně bude mít dopad na způsob, jakým se státy budou dívat na svou vlastní organizaci, protože to v sobě zahrnuje víceúrovňový systém vlády. Pro důkladnou analýzu tohoto učení odkazujeme na Caspara van den Berga v jeho knize Transforming for Europe: The reshaping of national bureaucracies in a system of multi-level governance [Transformace pro Evropu: Přetvoření národních byrokracií v systému víceúrovňové vlády].

Vysvětlení článku VIII

Článek VIII nachází rovnováhu mezi tvrdostí původních Článků Konfederace, které svým požadavkem jednomyslnosti bránily téměř jakékoliv změně konfederální smlouvy, a příliš měkkou aplikací většinových hlasování, které by pod tlakem vrtkavých politických otázek dne vedly k nepřetržitým změnám ústavy, což by ji učinilo nestabilní. Tento článek VIII se tak snaží zachovat fundamentální charakter ústavy a zároveň poskytuje prostor pro případ nezbytnosti přizpůsobit tento základní dokument Evropské federace měnícím se okolnostem a vhledům.

Američtí otcové zakladatelé zde v podstatě opět zabudovali systém brzd a protiváh směrováním rozhodování týkajícího se změn ústavy tak, že se na jedné straně berou ohledy federální a na straně druhé ohledy státní. My jdeme ještě o jeden krok dále, když dáváme první rozhodnutí do rukou občanů. To má základ ve švýcarské ústavě. Pokud by občané nedosáhli tříčtvrtinové většiny potřebné k ratifikaci navrhovaného dodatku, státní legislatury a sněmovny Kongresu by ve věci nehrály žádnou roli. Vedle tohoto přídavku jsme článek ve srovnání s příslušným článkem V americké ústavy zjednodušili.

1. Tato ústava a zákony Evropské federace, které budou vytvořeny ve spojitosti s touto ústavou, a všechny smlouvy uzavřené, nebo které budou uzavřené pod autoritou Evropské federace, jsou nejvyšším zákonem federace. Soudci v každém státě tím budou vázáni, bez ohledu na jakékoliv jiné úpravy v ústavě nebo zákonech některého ze států.
2. Členové Evropského kongresu, členové legislatur států a všichni exekutivní a justiční úředníci, jak Evropské federace, tak států, budou vázáni přísahou nebo čestným prohlášením, že budou podporovat tuto ústavu. Žádná náboženská zkouška ale nebude nikdy vyžadována jako kvalifikace pro jakýkoliv úřad či veřejnou službu v Evropské federaci.

Vysvětlení článku IX

První odstavec tohoto článku nenechává nikoho na pochybách, že ústava, spolu s federálními zákony a smlouvami, jsou fundamentálním soudním řádem v rámci federace. Každý se těmito zákony musí řídit. Dokonce i státní soudci. Státní zákony, ať už ve státních ústavách, nebo zákonech a vyhláškách státu, nesmí s federální ústavou kolidovat. Anulování federálního zákona státním zákonem (věc, o kterou se pokusil oklahomský parlament v únoru 2013 v souvislosti s Obamacare) je nesmysl. Mimo federálních zákonů si mohou státy vytvářet zákony, jaké uznají za vhodné. Pro zajištění respektu k ústavě požaduje odstavec 2, aby zodpovědné autority složily přísahu nebo čestné prohlášení, ve kterém nebude zkoumáno jejich náboženské přesvědčení.

1. Všechny dluhy a smluvní závazky států existující před ratifikací této ústavy zůstanou platné v rámci Evropské federace.
2. Ratifikace prostou většinou občanů devíti států eurozóny bude dostatečnou pro to, aby tato ústava Evropské federace vstoupila v platnost.

Vysvětlení článku X

Článek VI americké ústavy nabízí státům přejícím se připojit k federální ústavě příležitost začít své členství s vědomím, že jim federace pomůže splnit jejich finanční i jiné závazky, nasmlouvané nebo vzniklé před ratifikací ústavy. Toto opatření přejímáme v prvním odstavci našeho článku X. Dluhy a závazky těchto států - uzavřené nebo vzniklé před ratifikací - jsou rovněž platné v rámci Evropské federace. Federace je tak podporuje v plnění jejich finančních a jiných závazků, jako je tomu již v eurozóně, kde se takto udržují finančně slabší státy EU na nohou. Eurozóna si konečně uvědomuje, že společná jednotná měna by měla mít společnou ekonomickou podporu. V Evropské federaci by tomu nemělo být jinak, a proto je to nedílnou součástí této ústavy.

Poté, co ústava začne platit, nemohou již státy, které přestanou být schopné řešit své finanční problémy, počítat s amalgamací svých dluhů federální autoritou. Aby se zabezpečilo fungování federace, nebudou státy přistupující do federace až poté, co ústava začne platit, profitovat z této federální podpory. Tuto záležitost jsme již ošetřili v článku VII oddílu 2 odstavci 4. Státy budou muset mít své finanční záležitosti vyřešeny, než budou moci do federace vstoupit.

Jak již bylo několikrát řečeno, otcové zakladatelé americké ústavy byli dostatečně rozumní, aby nepožadovali, jak předepisovaly Články Konfederace, jednomyslnost všech států, ale namísto toho určili, že ústava vstoupí v platnost po ratifikaci občany devíti ze třinácti států. Je třeba říci, že jim nešlo konkrétně o číslo devět, ale spíše o dvoutřetinovou většinu ze třinácti. Pro nás není dvoutřetinová většina tak důležitá, protože Lisabonská smlouva v článku 20 umožňuje posílenou spolupráci devíti členských států EU. To je dost na to, abychom s tím mohli pracovat.

*********

Tak to je náš návrh ústavy pro Evropskou federaci. Malý a hezký, což připomíná slova Napoleona Bonaparta z roku 1804: “Nejlepší ústava je ta, která je stručná a výstižná.” Na míle daleko od právního monstra zvaného Lisabonská smlouva se stovkami komplikovaných článků a početnými výjimkami. Nyní ale tuto smlouvu již nechme jejímu osudu, aby spolu se skomírajícím intergovernmentálním vládním systémem vyhasla. Apelujeme na vznik Evropské federace jako nejvhodnějšího prostředku pro cestu Evropy do budoucnosti. Takového institucionální skoku je nyní, kdy se Evropská unie rozpadá, zapotřebí. Možná, že o této zásadní změně mluvil bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi, když v roce 2000 prohlásil, že: “Velké reformy vytvoří velkou Evropu.”

Připomeňme si ještě jednou, že američtí otcové zakladatelé již v roce 1787 naplnili Prodiho slova avant la lettre tím, že se třikrát dopustili velké neposlušnosti. Poprvé tím, že ignorovali původní poslání Filadelfského shromáždění posílit konfederální smlouvu. Místo toho se od konfederální smlouvy odvrátili a navrhli federální ústavu. Podruhé tím, že nepředložili návrh ústavy třinácti konfederálním státům, ale spíše jejich občanům. Potřetí tím, že ignorovali požadavek jednomyslného hlasování, jak vyžadovala konfederální smlouva; v případě, že by občané devíti států ratifikovali, ústava by začala platit. Třikrát opustili zajeté koleje, což byla změna paradigmatu nejčistšího druhu.

Neříkejte, že tento návrh, který je analogický americké ústavě, je cizí evropské kultuře a filosofii, a měl by být proto odmítnut. Ti, kdo by něco takového tvrdili, by byli neznalí evropské historie. To, co Američané navrhli na konci 18. století, přímo vychází z konstitucionálních a institucionálních úvah evropských filosofů té doby, včetně Montesquieua a Locka. Společně s Burgessem připomínáme, že státní pojetí pluralismu a společenské rozmanitosti na evropském kontinentě je o tři století starší než na Britských ostrovech. Tím pádem není federální ústava pro Evropu, po americkém modelu - systému, proti kterému nemůže být žádný evropský občan nebo stát - ničím jiným než dlouho očekávaným návratem domů. Co Američané dokázali již po jedenácti letech - nalézt jednu všeobjímající autoritu jako lék na degenerativní štěpení, kterým nyní Evropa trpí více než kdy jindy - si Evropa nedokázala uvědomit během více než dvou století po Francouzské revoluci. Můžeme tím být zaskočeni, nebo znechuceni. Lepší je radovat se ze skutečnosti, že si to již podle všeho uvědomovat začíná.

Dodatečnou výhodou tohoto typu ústavy je vysoký stupeň obtížnosti její změny. Podmínky pro její úpravu poskytují obrovskou záruku proti vlivům národních či dokonce nacionalistických tendencí členských států. I když bez sklouzávání do nekonečných revizních procedur a nedosažitelné jednomyslnosti v Evropské radě nebo nepravděpodobného souhlasu všech národních parlamentů, jak je vyžadováno Lisabonskou smlouvou. Žádný evropský stát nemůže důvodně napadnout správnost této kompaktní ústavy: neohrožuje žádnou existující pravomoc nebo zájem jakéhokoliv státu. Místo toho klade zodpovědnost na vyšší, evropskou úroveň, kde by měla být, aby bylo možné čelit globálním výzvám. Přesně ten fenomén v intergovernmentálním systému, že každý stát chce mít své vlastní zájmy podchycené ve smlouvě, která státy zdánlivě spojuje, rozkládá jejich sounáležitost. Kompaktní ústava, jako ta předložená námi, nenechává nikoho na pochybách o sounáležitosti a neposkytuje prostor pro partikularismus členských států. Největší síla této ústavy spočívá v horizontální dělbě moci mezi trias politica a vertikální dělbě suverénní moci mezi federálním celkem a státy. Bez politické hierarchie mezi oběma úrovněmi vlády.

Jsme si vědomi toho, že volba přiblížit se americké ústavě na maximální možnou míru nemusí odrážet evropskou realitu ve všech jejích ohledech. Je možné, že jsme některá témata vzali příliš doslovně nebo jsme v návrhu nezpracovali dodatky úplně korektně. Také se zdržujeme jakýchkoliv tvrzení o praktickém fungování tohoto systému. Stejně jako tomu bylo v případě USA - nepřetržitý vývoj, například v podobě přesunu více pravomocí federálním autoritám a také prezidentovi - si fungování federálního parlamentu, vlády a soudního systému bude muset v Evropě najít svoji vlastní cestu.

Konečně, ratifikace této evropské ústavy je úkolem a záležitostí pro občany nejméně devíti členských států eurozóny. Nikoliv pro současný Evropský parlament ani pro Evropskou radu, ani pro Evropskou komisi, ani pro národní parlamenty nebo jejich vlády. Ale pro občany. Toho, kdo pochybuje, že se najde dostatek podpory pro takový přístup, může přesvědčit následující citát z berlínské přednášky spolkového prezidenta Joachima Gaucka o evropské myšlence z 22. února 2013 (děkujeme Dr. Jensovi Baganzovi, předsedovi německého hnutí My-jsme-Evropa, který nám tuto citaci poslal):

“Ohne die Zustimmung der Bürger könnte keine europäische Nation, kann kein europäischer Staat wachsen. Takt und Tiefe der europäischen Integration werden letztlich von den Europäischen Bürgerinnen und Bürgern bestimmt. (…) Europa braucht jetzt nicht Bedenkenträger, sondern Bannerträger, nicht Zauderer, sondern Zupacker. (…) Mehr Europa heißt für mich: mehr Europäische Bürgergesellschaft.“

Český překlad:

“Žádný evropský národ, žádný evropský stát nemůže růst bez souhlasu svých občanů. Rychlost a hloubku evropské integrace budou nakonec určovat oni. (…) Co Evropa potřebuje nyní, nejsou skeptici, ale vůdčí osobnosti, ne váhavci, ale lidé s praktickým přístupem, ne takoví, co jdou jednoduše s davem, ale aktivní hráči. (…) Pro mne více Evropy znamená více evropské občanské společnosti.”

Zde promluvil evropský federalista nejvyšší úrovně. Na tomto základě předkládáme svůj návrh evropské ústavy pro občany Evropy. Oni rozhodnou, co se s ním stane.

Se svolením autora přeloženo z angličtiny.